Ukázka
Z deníku Karly Bukůvkové
15. března 1961
Tentokrát jsem byla skálopevně odhodlána sedět s Alenou a Jitkou v kavárně tak dlouho, dokud si nebudu myslet, že Matěj už se nemohl déle zdržet a od mámy odešel. Obě děvčata se nakonec ukázala docela zábavná. Jistěže probíraly mladé muže, kteří se vyskytují v našem okolí (a všichni jsou to hloupí prosťáčci, dodávám k tomu já), ale činily tak docela vtipně a zábavně, takže jsme se v jednom kuse smály. Zejména Alena umí občas (spíše z prostoty ducha než záměrně) vypustit z úst tak bezděčně legrační větičku, že se s ní člověk ani trochu nenudí. Pochopitelně je třeba její společnost dávkovat po kapkách, jinak by hrozilo přesycení, neboť její rejstřík není právě nejširší.
Nicméně ani tahle debata se spolubojovnicemi z fabriky nakonec moji touhu nepřekonala. V jednu chvíli jsem se zvedla jako uštknutá a oznámila, že musím odejít, neboť jsem slíbila zařídit cosi, nač jsem málem zapomněla. Když jsem se s děvčaty rozloučila, najednou jsem měla hrozně naspěch a s každým krokem, který mě přibližoval k našemu domu, se moje bušící srdce zrychlovalo obavou, že Matěje už nezastihnu.
Ještě poslední roh a vzápětí mi padl zrak na auto s rakouskou značkou stojící před domem. V té chvíli se pode mnou začala klepat kolena a nedostávalo se mi dechu. Mimoděk jsem zpomalila a začala si klást otázku, jestli dělám dobře, když se chci s Matějem přece jen setkat. Jenže stejně tak bych se mohla zeptat laviny řítící se ze svahu, jestli dělá dobře, když se žene do údolí.
Loni na podzim se mi strýc Jenda zmínil, že teta Anna mu po jejich návštěvě zde v Brně psala, jak ze mě byla nadšená a jak jí ale jedna věc dělala starost, a sice mé chování k Matěji. Zdálo se jí, že se k němu chovám příliš odměřeně a málo srdečně, zatímco ona doufala, že tak, jako on ve mně vidí mladší sestřičku, mohla bych já v něm vidět bratra.
Bože, kdyby jen tušila! Kdyby věděla, že jsem byla celá strnulá obavou, aby někdo z nich z mé tváře nevyčetl tajemství mého srdce! Jaký tedy div, že jsem svoji nezúčastněnost značně přehrávala? Jenomže zároveň mi bylo té hodné bábinky, jíž jsem způsobila starost, líto, a umiňovala jsem si, že příště setkání s Matějem zvládnu lépe.
Nyní bylo tedy ono příště přede mnou a kromě všech očekávaných pocitů mnou zmítala ještě obava, abych tomu slibu, který jsem si dala, dostála.
Matěj seděl s mámou v kuchyni a jen co jsem vešla, vstal. Přistoupila jsem k němu rázným krokem a stejně rázně k němu napřáhla pravici (hotová budovatelka světlých zítřků, která upejpavost považuje za změkčilost buržoazních paniček). Matěj mi ji s úsměvem stiskl a poučen od minule už další vítací úkony neučinil. (A já jsem přitom dodatečně litovala, že jsem jej od nich odradila, neboť mi došlo, že drobečky jsou pořád lepší než vůbec nic.)
Máma se do mě pustila, kde jsem tak dlouho, že jsem Matěje málem propásla, a já se neurčitě vymluvila na to, že se doháněl zase nějaký přitroublý závazek. Posléze jsem si postavila vodu na čaj a bodře se Matěje zeptala, co z novinek mi uniklo.
Zahrnul mě nejnovějšími fotografiemi jak z vánoční Glembowky, tak také z jejich vídeňského domu, kde pózoval v čele svojí krásné rodiny, a přitom vyprávěl drobné žertovné historky.
Jak byl milý, zábavný, uhlazený a sebejistý! Opět jsem si potvrdila, že užívání Matěje po kapkách mi natolik spolehlivě zvyšuje imunitu vůči jiným mužům, že žádný z nich nemůže mít sebemenší šanci.
Jestli jsem zvládla své chování tak, aby se jevilo srdečnější a více sesterské než minule?
Nevím, přísahám, že nevím. Celou jeho návštěvu jsem přečkala v jakémsi náměsíčném stavu a vše, co jsem udělala a řekla, řídil kdosi jiný v mé hlavě než mé plné vědomí. Ale vzhledem k tomu, že mi máma tentokrát mé chování nevyčetla, ale naopak se po mně ani udiveně nedívala, hádám, že jsem to nějak zvládla. Předpokládám, že kdybych cokoli ze svých citů prozradila, máma by to nenechala bez komentáře, proto snad mohu být klidná.
Klidná...? S vidinou, že jej zase kdoví jak dlouho neuvidím, a ostatně i kdybych ho vídala každý den, tak ve mně beztoho bude spatřovat jen mladší sestřičku?
Máma na mě volá z ložnice, prý ať už nesvítím a jdu spát. Jestli ji neposlechnu, tak dlouho bude vyvolávat, až mi beztoho všechny myšlenky vyžene z hlavy. Tak jdu spát a jak se tak znám, tenhle sešit vezmu do ruky až po příští Matějově návštěvě. Jenže kdy to bude a jak ten čas přečkám?!
