Filip zažil šok, když ji po těch patnácti letech prvně uviděl. Seděli tehdy se Šimonem v jeho obývacím pokoji, střídmě popíjeli víno a vzpomínali na staré časy, a přitom jedním očkem velikými okny sledovali veselé dovádění Šimonových děvčat na zahradě. Pak se k těm děvčatům přidala o něco starší dívka, pružná, hbitá, nakrátko ostříhaná tmavovláska s nakažlivým smíchem a než si o ní Filip stačil cokoliv pomyslet, Šimon se zvedl z křesla a pohnul se k oknu.

„Á, Zuzka dorazila,“ řekl a už na ni halekal. Vesele mu odpovídala a pak se pustila do hry s děvčaty.

„Zuzka?“ pronesl Filip tázavě, když se Šimon vrátil do křesla.

„Zuzka. Ségra,“ potvrdil Šimon. „Ta, co u ní budeš bydlet.“

Filip se znovu podíval z okna.

„To je ta sestra, co tenkrát chodila na gympl?“ ujišťoval se.

„Jinou sestru jsem nikdy neměl,“ zazubil se Šimon. „No jo, tys ji vlastně za celých těch patnáct let neviděl, co?“

„Ale...,“ vykoktal Filip, „tehdy jí bylo asi tak sedmnáct, takže... to by jí dnes muselo být...“

„Dvaatřicet,“ doplnil jej Šimon. „Člověče, je to hrozné, mít takhle starou sestru. A ještě k tomu o sedm let mladší. Někdy si už připadám jako starý dědek. Podívej na ty holky. Lucka už je skoro tak velká jako Zuzana a nejmíň o deset kilo těžší. Za chvíli budu mít dospělé děti.“

„Ale Zuzana...“ nenechal se Filip odvrátit od tématu, „tenkrát byla úplně jiná.“

Šimon se rozesmál.

„Metráček, co? Já se za ni tenkrát upřímně styděl. Ale asi je to u nás v rodině v genech. Pamatuješ si na naši mámu?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho Filip. Paní Kopecká byla velmi kultivovaná, drobná a štíhlá paní a Filipovi tehdy připadala jako prototyp pravé dámy. Byla milá, vtipná, nenucená a vyrovnaná a ačkoliv byla o celou generaci starší než on, viděl v ní velmi přitažlivou ženu. Když se podíval na její zoufale nepůvabnou a neohrabanou dceru připomínající slůně, uvažoval, zda je to její vlastní dítě nebo zda ji snad neadoptovala.

„Měl bys vidět máminu fotku z doby dospívání,“ vytrhl ho Šimon ze vzpomínek. „Kdybys o to moc stál, možná bych ji někde vyhrabal. Prostě holka krev a mlíko a samý fald. Jak to tak vypadá, tyhle neblahé geny jsem přetáhl do další generace. Podívej se na Lucku. Je jí čtrnáct a svou tetu už by slupla po večeři.“

„Vyroste z toho.“

„To doufám, Zuzka z toho taky vyrostla, a jak. Když maturovala, měla pod váhu a naši jí vyhrožovali psychiatrem, když nebude pořádně jíst.“

„Co teď dělá?“ zajímal se Filip.

„Vystudovala informatiku a je teď na volné noze. Má svůj okruh zákazníků, kterým dělá mzdy, účetnictví a ještě nějaké drobné počítačové agendičky, jaké potřebují malí podnikatelé.“

„A říkal jsi, že bydlí v horní půlce domu?“

„Jo, říkal jsem ti přece, že jsme ho zdědili napůl.“

„Nebude mít nic proti mému bydlení?“

„Spodek domu je můj a ty nejsi první nájemník. Zuzka bude naopak ráda, že tam bude mít slušného člověka. Hm,...“ uchechtl se, „jsem zvědavej, jestli tě pozná.“