Dvě zklamání v lásce stačí Julii na celý život. Také Daniel si ze svého manželství odnesl skepsi a opatrnost vůči opačnému pohlaví. S Julií si rozhodně nic začínat nemíní. Obzvlášť když se tato nájemkyně jeho restaurátorské dílny jeví jako nezodpovědná bohémka.

Jejich zdvořilá komunikace se však poznenáhlu mění v něco víc. Dají svému vztahu přece jen šanci, nebo raději zalezou zpět do svých bezpečných ulit?

 

Taťána Kubátová, 2016 --- koupit knihu --- koupit e-knihu

 

Proč po ní neustále pokukuje? A proč tam vůbec zůstal? Myslela si, že jen co ji své babičce představí a pomůže jí s naservírováním čaje a drobného sladkého pečiva, ani si nesedne a nenápadně se vypaří. Jenže on se namísto toho uvelebil na pohovce vedle ní. Zatímco jí jeho babička kladla pár nutných úvodních zdvořilostních otázek, Bezděk se zahnízdil mezi polštáři natolik uvolněně, že si mohla být jistá tím, že rozhodně nečeká na přihrávku, po níž by se opět zvedl a nechal je rozprávět samotné.

Ne snad že by se na ni nějak lepil. Pohovka byla široká a vzdálenost mezi nimi se tudíž nedala ani náhodou označit za nebezpečnou. Ostatně jaképak nebezpečí. Tenhle pán k ní sice občas vysílá nadmíru zvědavé pohledy, ale když se setká s jejíma očima, okamžitě mu ztuhnou rysy a svým výrazem jí dá najevo, že jakékoliv přibližování, ať už fyzické, či jiné, nepatří mezi jeho záměry.

Jako právě před chvílí. Její periferní zrak jí jasně signalizoval, že zaníceně pozoruje její profil. Ale jen co k němu otočila hlavu, hbitě přeostřil na obraz visící na stěně za ní a začal se tvářit, jako by pečlivě studoval každý tah malířova štětce zvlášť.

Julie se pousmála. Zřejmě má tenhle pan Bezděk nepřetržitou potřebu ujišťovat se o proradnosti ženského pokolení. No, jen ať si poslouží. Včera se dozvěděla od Valdemara, že žádné finanční problémy nemá, ba přímo naopak, a navíc že měl za manželku zlatokopku. Zcela zjevně si tuhle vlastnost zobecnil na každou ženu. Chudáček zatrpklý. Ona rozhodně není z těch, co by takového muže z jeho utkvělých představ tahaly. A je úplně jedno, že právě ona mu může lehce dokázat, že nemá důvod být zlatokopkou. Pokud už někdo má sklony na základě jedné špatné zkušenosti takhle zevšeobecňovat, není radno se k němu přibližovat. Jeho žena určitě měla i několik dalších vlastností, které mu vadily a které určitě také připisuje všem ostatním. Od takového radši dál. Zkrátka je to už opotřebovaný chlap, jemuž není snadné vyhovět. Nakonec, proč by se právě ona měla snažit vyhovět jakémukoli chlapovi? Je pravda, že feromony, nebo který čerchmant to je, z Bezděka sálají docela intenzivně, jenže jejich vliv není natolik závažný, aby přebil veškeré její rozumné argumenty, proč svého pana domácího zcela vyloučit z okruhu jakéhokoli svého zájmu.

Kolik že mu je let? O pět víc než jí? Bedřich byl stejně starý jako ona. Dušan dokonce o dva roky mladší. Nikdy jí neimponovali starší muži. Jaksi podvědomě si s jejich věkem, a tudíž i s většími zkušenostmi, spojovala i větší protřelost a větší schopnost taktizovat, předstírat a manipulovat.

Tedy ne že by právě její dva dosavadní vztahy byly ukázkovými příklady teorie, že čím mladší, tím lepší. Vždyť snad ani nebylo protřelejšího lumpa než Dušan. A schopnost předstírat by mohl Bedřich přednášet rovnou na univerzitě.

Julie mimoděk povzdychla, když si vzpomněla na včerejší návštěvu u Valdemara a Štěpánky. Valdemar, ač přibližně stejně starý jako Bezděk, rozhodně zkostnatělý není. Zajímá se o všechno nové, a jestliže se při nějaké činnosti spálí, beztoho se nenechá odradit a příště ji zkusí znovu. Tedy ne že by snad Štěpánčin novomanžel vzbuzoval v Julii pocity, které by byly zcela nepatřičné. Uznávala jeho silnou osobnost, ale jako chlap jí připadal příliš… omračující. Zkušený. Náročný. Nepochybovala o tom, že si sestřenku vycvičí přesně tak, aby vyhovovala jeho nárokům, a že spolu mají tudíž šanci být dlouhodobě šťastní. Ale ona by se vycvičit nenechala. Má už svoje zkušenosti, svoje jasné představy, svoje…

Málem se nahlas zasmála. Jen jestli náhodou není úplně stejně zkostnatělá jako tenhle Bezděk. Nehodila i ona všechny chlapy do jednoho pytle, stejně jako to on udělal se ženami?

Měla by se ale honem rychle soustředit na debatu. Stará paní vyjádřila radost ze setkání po letech s její babičkou a podotkla, že ve snaze ji vyhledat se dokonce chtěla obrátit na televizi, kde pátrají po dávno ztracených známých v pořadu Pošta pro tebe. Nyní zjevně čekala na Juliinu reakci.

„Obdivuji, že byste si do takového pořadu troufla jít,“ podotkla Julie. „Já bych asi neměla tu odvahu. Bála bych se, že setkání s někým dávno zapomenutým emocionálně neustojím a poskytnu davu vítané sousto.“

„Těžší by to měla Julinka,“ podotkla paní Šimková. „Ta by byla v pozici toho, kdo neví, koho může na druhé straně čekat.“

Julie se zasmála.

„Taky si vůbec nejsem jistá, jestli by tam babičku někdo dostal. Myslím, že i když má ve své minulosti naprostý pořádek, něco takového by přesto odmítla.“

„Kdyby tam někdo pozval vás,“ ozval se pan Bezděk, „měla byste důvod tam nechodit?“

„Máte na mysli nějaké odložené dítě nebo odvrženého tajného milence, či snad dokonce milenku?“ zeptala se jej pobaveně. „Svým dotazem si koledujete, že se na totéž zeptám já vás. A jak známo, u mužů hrozí dosud neznámý potomek s poněkud větší pravděpodobností než u žen.“

Pan Bezděk se usmál trochu natrpkle.

„Nebál bych se vaší otázky,“ ujistil ji nicméně neohroženě. „Jsem přesvědčen, že i já mám ve své minulosti naprostý pořádek.“

„Přesto si myslím, že by si vás mohl někdo pozvat,“ pronesla Julie s jistotou.

Zvedl obočí.

„Ale? To mě tak znáte?“

„Vůbec ne,“ pokračovala Julie klidně. „Ale mohl jste mít třeba na střední škole spolužačku, která vás tajně milovala, aniž jste to tušil, a teď po letech si dodala odvahu. Anebo musíme brát v úvahu i lidi, kteří se třesou na to, dostat se do televize, a pozvou si i toho, s kým se denně stýkají.“

„Tohle považuji za hloupé,“ podotkla stará paní. „Já bych se na televizi obrátila, až kdybych si opravdu nevěděla rady.“

„Nic takového bys nemusela, babi,“ podotkl Daniel. „Kdybys něco řekla hned, mohl jsem Hohenwaldovy vypátrat dávno. Jak jsi viděla, bylo to hotové v cukuletu. Vždyť se ta rodina celé roky vůbec nehnula z Blanska.“

„Ale ke mně se doneslo, že se Julinka hned v pětačtyřicátém vdala. Proto jsem neměla důvod pátrat po Hohenwaldové.“

„Opravdu je kuriózní,“ uznal Daniel s úsměvem, „že si vzala muže stejného příjmení.“

Daniel se podíval na Julii a dodal: „Ano, já vím, jak k tomu došlo. Vaše babička nám to všechno vyprávěla. Jenom, jak si teď uvědomuji, nevíme, jestli se s tou německou větví Hohenwaldů ještě stále stýká.“

Julie zavrtěla hlavou.

„Ne, ta německá větev vymřela. A moravská vymře taky. Tedy aspoň po meči.“

„Aha, vlastně máte pravdu,“ uvědomila si paní Šimková. „Julinka sice má syna, ale od něj dvě dcery, vás a vaši sestru. Mužského pokračovatele má od dcery, ale ten už zase není Hohenwald, nýbrž Záleský.“

Julie jí dala za pravdu jen krátkým přikývnutím a posléze upila čaje ze svého hrnku. Poté se usadila trochu pohodlněji a rozhlédla se kolem sebe. Kdysi pavlačový dům byl velice zdařile zrekonstruován, někdejší pavlač nahradila prosklená chodba a dobudováním svislých vedení vody a kanalizace získal dům veškerý hygienický komfort, který vyžadovala moderní doba. Letitost domu ovšem prozrazovaly vysoké stropy, stejně jako tvary oken zasazených v otvorech se širokými parapety. Ze zařízení pokoje i přilehlých prostor, jimiž Julie cestou sem prošla, bylo patrné, že rodině toho mnoho z původního nábytku nezůstalo. Viděla zde pár historizujících solitérů zjevně vyrobených současným truhlářem, ale většinu zařízení tvořily neutrální kusy hodící se do každého interiéru. Nejvíc ji zaujalo pár obrazů, u nichž si byla jistá, že jsou to originály. Na stěně přímo proti Julii se skvělo plátno s folklorním výjevem, malované zcela nepochybně Jožkou Úprkou v jeho impresionistickém období. A malý obrázek kytice ve váze, visící hned vedle něj, nezapřel rukopis Otakara Kubína.

Jen co se na kytici zadívala pozorněji, ucítila na sobě opět pohled pana Bezděka. Mimoděk stočila svůj zrak k němu.

„Vidím, že vás zaujaly babiččiny obrazy,“ prohodil. „Nepochybně se coby vystudovaná výtvarnice nemusíte ani dívat na podpisy, abyste poznala autory.“

„Zrovna tyhle dva si člověk fakticky splést nemůže,“ dala mu Julie za pravdu. „A snad se nepletu ani v tom, že jsou to originály?“

„Ovšemže jsou,“ pronesla paní Šimková hrdě. „Tyto dva se nám podařilo před komunisty uchránit. Na zadní straně Kubína je dokonce jeho osobní věnování.“

Julie naznačila sešpulenými rty obdivné hvízdnutí a hned poté zachytila další z pohledů pana Bezděka. Tentokrát zkoumavý a zcela jistě podezíravý. No ovšem. Právě upadla v podezření, že si počítá, kolik toho tenhle chlapík jednou po babičce zdědí. Zatvářila se otráveně. Má ten člověk tak nízké sebevědomí, nebo je prostě jen cynik až na půdu? Copak mu není jasné, když se podívá do zrcadla, že by mohl mít na každém prstě deset zájemkyň i bez Kubína a Úprky? Ačkoliv… zrcadlo by mu možná takovou informaci neposkytlo. Jeho kouzlo a šarm spočívaly v něčem jiném než v líbivé tváři. Nedovedla by přesně říci, v čem přesně, ale cítila je zcela zřetelně.

Až na to, že ona má rozum. A že nehodlá vyplýtvat své city na člověka, který žádným citům dávno nevěří.

Julie znovu upila ze svého šálku a podívala se do tváře paní Šimkové.

„Moc by mě zajímaly vaše válečné zážitky z Anglie,“ řekla a její dotaz rozhodně nebyl jen výrazem zdvořilosti. „Tedy pokud by ve vás takové vzpomínky nevyvolaly melancholii a pochmurnou náladu.“

„Ale kdeže! Naopak,“ ujistila ji stará paní. „Jenom nevím, jestli mají co říci takovýmto mladým lidem, jako jste vy.“

„Opravdu bych si je ráda poslechla. Ale jestli bychom nudily vašeho vnuka, mileráda si je nechám na nějaké čistě dámském posezení,“ dodala s bezchybnou zdvořilostí. Přesto si v té chvíli Daniel nebyl jist, zda mu nenaznačuje, že je pro ni jeho přítomnost nevítaná.

No ovšem. Nade vši pochybnost je vnímavá. A je si dobře vědoma toho, že dávno prohlédl její povrchní způsob života a zvyk klást odpovědnost za svoji existenci na cizí bedra. Přitom, a zejména nyní, když hovoří s babičkou, budí tak silný dojem spolehlivosti, soběstačnosti a nezávislosti, že by jej málem oklamala. To bude tou její výchovou. Působí noblesně a nutí své okolí pociťovat k ní mimoděk úctu. Hezky ji vycepovali, jak je třeba navenek vypadat. Až na to, že při bližším než společensky povrchním jednání z ní veškeré tyhle nánosy padají. Pozdní příchody na obchodní schůzky a život na úkor příbuzných už uhlazeným chováním nezakamufluje, ať by se snažila sebevíc.

Kdepak, tu radost, aby ji nechal hrát před babičkou její divadýlko zcela nerušeně, jí nedopřeje.

„Na moji přítomnost ohled neberte,“ promluvil tedy vzápětí. „Ostatně jsem si jist, že při ponorech do minulosti se vždycky najde něco dalšího, co při těch předchozích nebylo vyloveno.“

Julie se jeho květnaté formulaci pousmála a udiveně se na něj podívala. Vrátil jí pohled se zvednutým obočím. No dobře, tak tu snahu napodobit její noblesu trochu přepískl, ale tím lépe. Aspoň si bude lámat hlavu, jestli to z jeho strany náhodou nebyl pokus o karikaturu, jíž by naznačoval, že ji dávno prokoukl.

Nezdálo se však, že by Julie jakkoli znejistěla. Babiččino vyprávění občas přerušila doplňujícími dotazy svědčícími o tom, že se na vzpomínky staré dámy plně koncentruje.

Na rozdíl od Daniela. Ten si namísto poslouchání dávných historií pilně lámal hlavu, čím to, že se mu tahle drobná žena tak dostala pod kůži. Samozřejmě byla půvabná. Ano, půvabná, tohle slovo ji vystihovalo nejpřesněji. Jsou ženy, které jsou jenom krásné, ale pak jsou takové, které jsou i půvabné. A půvab je něco, co ženě zůstane, i když její krása uvadne nebo je překryta únavou či prožitými bolestmi. Přitom tahle Julie nebyla nijak nápadně oblečená ani neměla kdovíjak rafinovaný účes. Obyčejné černé džínsy doplňoval barevný svetr, který byl ovšem bezpochyby netuctovým ručně pleteným kouskem z nějakého umělecky zaměřeného butiku, a účes byl krátký, jednoduchý, sportovní a tvarovaný tak, aby žádný z pramínků nepřekážel ve výhledu. Tohle se mu líbilo. Příšerně ho znervózňovalo, pokud pobýval delší dobu v přítomnosti ženy, která periodicky zastrkovala vlasy za ucho a ony se jí periodicky opět vysmekávaly z určené polohy a bimbaly se jí před očima.

Na Julii ho pro změnu znervózňovalo, jak se mu nesmyslně, leč neodbytně líbí. Navzdory zdravému rozumu ji chtěl, a se vším všudy. I se všemi jejími myšlenkami, vzpomínkami, plány i sny. A to i přesto, že si vůbec nedokázal ujasnit, zda veškerá její hrdá a místy až povýšená odmítavost, kterou dává najevo svými gesty i výrazy tváře, jen co se na ni podívá, je jen šikovnou taktikou, jak jej o to víc povzbudit, anebo zda vyjadřuje její skutečné pocity. Přestože ji podezíral, že ráda žije na úkor druhých, neměl sebemenší důvod myslet si, že by chtěla žít právě na jeho úkor. Vždyť takových, co by jí rádi splnili každé přání, přece musí být dvanáct do tuctu!

Svoji dokonalou výchovu Julie o něco později potvrdila tím, že v šest hodin, tedy sotva po hodině návštěvy, dala najevo jasný úmysl tohle příjemné posezení ukončit.

„Nechoďte ještě a zůstaňte na večeři,“ zvala ji srdečně babička. Nicméně Julie se nesmlouvavě zvedla.

„Velice děkuji za pozvání,“ opáčila zdvořile. „Ale už jsem se s někým na večeři domluvila.“

Nezbytné loučení, doprovázené všestrannou zdvořilostí, trvalo dalších asi deset minut. Teprve poté Julie, oblečená do krátkého kabátku a s kabelkou přes rameno, sestupovala po schodišti do dvora. Vyprovázel ji pouze Daniel, který si na sebe v rychlosti hodil kabát a do kapsy zasunul peněženku.

„Pevně doufám, že vaše slova o domluvené večeři se týkala večeře se mnou,“ promluvil, když kráčeli přes dvůr. Julie k němu otočila hlavu.

„Dohodli jsme se přece, že ty bezpečnostní dodatky probereme u vás v kanceláři,“ připomněla mu.

„Což ale nemusí být v rozporu s návrhem navečeřet se společně,“ opáčil s úsměvem.

„Tohle v rozporu není,“ dala mu za pravdu, „ale jak už jsem řekla vaší babičce, na večeři mě někdo čeká.“

„Nějaký váš přítel?“

„Hm, možná. Děkuji za doprovod a dobrou noc,“ vyslovila důrazně a odhodlaně přešla těch pár metrů průjezdu, které ji dělily od vrat do ulice.

Svižně kráčela ke svému současnému domovu a přitom se mračila. V tom Bezděkovi aby se čert vyznal. Na jedné straně jí dává najevo, že v ní vidí zlatokopku, a na druhé neváhá ji balit. A to si na začátku návštěvy myslela, že se ji pouze snaží znervóznit. O co mu jde? Zkouší to takhle na každou ženskou, která se vyskytne v jeho okolí? Měla se zeptat Valdemara, jestli ten jeho spoluinvestor je pověstný tím, že skočí na každou sukni. Při jeho nedůvěřivosti samozřejmě nezávazně a tak, aby dotyčné bylo jasné, že dárečky a jiné hmotné statky budou přesně odměřeny podle kvality služeb. Ale Valdemar by jí stejně žádné užitečné informace neposkytl. V tomhle jsou chlapi dojemně svorní. Žádný z nich nebude prozrazovat, co má ten druhý v kartách, i když mu do nich dobře vidí.

Do bytu vstoupila s takovou rázností, že Monika její rozpoložení vycítila i přes dveře pokojíku. Ještě než se Julie zula, octla se v předsíni.

„Zdarec,“ pozdravila ji. „Nějaká napružená. Copak, holandský mistr se vzpouzí tvým krotitelským snahám?“

„Holandský mistr je zlatíčko,“ ujistila ji Julie.

„Jo vlastně,“ došlo až nyní Monice. „Tys byla dnes na tom zdvořilostním dýchánku. Takže byla nesnesitelná ta babča, nebo její vnuk?“

„Můžeš hádat,“ zavrčela Julie. „Já teda fakt nevím, o co mu jde. Teda… nejspíš vím. Začal se kolem mě tak trochu motat, přitom mu ale jde jen o to jedno. Chudáček, je mu jasné, že tahle dáma je bakaná, ale přesto ho v její přítomnosti zachvacuje nevysvětlitelný chtíč,“ zapitvořila se.

Monika pozvedla obočí.

„Ale ale, a jak tak na tebe koukám, taky nejsi tak úplně nezainteresovaná. Jak bych to řekla co nejvýstižněji… jako kdyby ten pán byl bakaný, ale přesto tě v jeho přítomnosti zachvacuje nevysvětlitelný chtíč.“

Julie vyprskla.

„Ty jsi teda příšerná ženská, víš to?“

„Myslíš příšerně bystrozraká?“

„Příšerně omylná,“ odsekla Julie.

„Tak počkej,“ pravila Monika rozvážně. „V čem je problém? Je ženatý?“

„Ne,“ odsekla Julie. „Rozvedený, poté co se zbavil zlatokopky.“

„Zadaný?“

„Co já vím?“

„Tipla bych, že ne. Stejně jako ty. Můžeš mi tedy vysvětlit, kde vznikly ty prapodivné umělé přehrady mezi vámi?“

„Jaké umělé přehrady? Vůbec se neznáme. Viděla jsem ho párkrát v životě, mluvila s ním asi desetkrát.“

„Tohle je na ten šup, Juli. Věř zkušené.“

„Taky mám jakési zkušenosti,“ ujistila ji Julie sladce. „S Dušanem to bylo taky na ten šup. A vem si ty konce.“

„Ovšem. Takže to máme jasné. Opatrnost, obavy, nedůvěra.“

„Jistě, paní doktorko Freudová. Némlich, jako to máš ty. Protože ty taky už od prvního večera v nové práci chodíš s hlavou v oblacích a přitom neochvějně tvrdíš, že s tím tvým bývalým Tiborem jste už na věky věkův jenom kolegové, ámen.“

„Ano, ovšem. Taktika přehrát problém na druhou stranu hřiště bývá zhusta velmi úspěšná. Ale zrovna teďka ne. Co ti brání aspoň ho zkusit líp poznat?“

„Přesně to, co tobě brání přiznat si, že jste se oba poučili z minulých chyb a máte šanci začít znovu, lépe a radostněji.“

„Bóže, ty nedáš pokoj,“ povzdychla Monika.

„Bóže, a ty taky ne,“ vrátila jí Julie. „Bezděk je prostě starý uvrčený vlk, který si nikoho nepustí k tělu. Tedy,“ opravila se Julie s úšklebkem, „k tělu asi jo, ale jinam ne.“

„Myslíš k duši a ke kreditce?“ zeptala se Monika.

Julie vyprskla.

„Jo, přesně.“

„Tak mu řekni, že máš v Německu palác a polnosti, a nebude mít důvod se tě bát,“ vypálila na ni Monika.

„A to je přesně to, co mu neřeknu. Víš proč? Protože nemám zájem, aby se někdo o tom, jestli mi má, nebo nemá důvěřovat, rozhodoval na základě mého majetku. Chňápeš?“

„Trochu naivní na tvůj věk, ne? A mimochodem, neříkalas mi tak náhodou včera, že ses až od toho manžela své sestřenice dozvěděla, že je za vodou? Kdyby ti to neřekl, podezírala bys Bezděka ze zištných úmyslů úplně stejně, jako podezírá on tebe.“

„No vidíš, když tak o tom mluvíš,“ opáčila Julie, „nenapadlo tě, že pokud je tak za vodou, jak tvrdí Valdemar, musel mi tehdy lhát, když tvrdil, že má na barák hypotéku? A lež je u mě docela výrazná charakterová vada, abys věděla. Můžeš mi teda vysvětlit, proč bych se měla zajímat o chlapa s výraznou charakterovou vadou?“

„To nemůžu, ale fakt je ten, že se o něj už dávno zajímáš.“

„To je pozoruhodné,“ podotkla Julie, „jak neochvějně jsi přesvědčená o faktech, která se týkají mě, zatímco ta, co se týkají tebe, přehlížíš jako krajinu. Prosím tě, to se v práci s Tiborem důsledně tváříte, že se mimopracovně neznáte, a hovoříte spolu škrobeně jak dva staří zdegenerovaní lordi? A odpusť si poznámku o druhé straně hřiště.“

Monika se najednou posadila na botník.

„To máš složitý,“ řekla a povzdechla si.

Julie si vzápětí přisedla k ní.

„Já vím,“ řekla. „V čem je největší problém?“

„Že se mu bojím věřit. Přestože si nasypal popel na hlavu a řekl, že byl největší vůl, když zahodil všecko, co bylo mezi náma, kvůli blbině, která za to vůbec nestála.“

„Naprosto chápu,“ ujistila ji Julie. „Nemůže tě nenapadnout, že když to udělal jednou, může to udělat znovu.“

Monika do ní drcla loktem.

„Co kdybysme je nechaly, ať jdou do háje, a žily si pořád tak fajn spolu, jak jsme si žily?“ navrhla se smutným úšklebkem.

„Nic jiného si nepřeju,“ ujistila ji Julie. „Pokud jde o mě, Bezděk je beztak přesvědčený o mé nehynoucí chamtivosti, tak to nijak extrémně zkoušet nebude. Akorát že Tibor proti tobě určitě nic nemá, ledaže bys mu sdělila, že ses přestěhovala i s partnerem.“

Monika znovu povzdychla.

„To už jsem jaksi prošvihla. Ví, že bydlím s tebou, a o mé orientaci rozhodně nepochybuje.“

„Tak co budem dělat?“ prohodila Julie.

„Zabojujem,“ opáčila Monika a vzápětí se rozchechtala. „Jéžiši, to je blbý slovo. Připomíná mi scénku z americkýho filmu. Takovou, ve které dva kámoši sborově a hromově zařvou ‚zabojujem‘, plácnou si o sebe dlaněma a pak si jdou otevřít plechovku s pivem.“

„Tu naštěstí nemáme,“ podotkla Julie. „A vůbec bych se dnes alkoholu zdržela. Ostatně znáš moji zásadu chlastat maximálně obden. A včera jsem u Michorowských pila víno.“

„Tento ušlechtilý nápoj bych jako chlast neoznačovala,“ upozornila ji Monika. „Ovšem bohužel žádná flaška právě v lednici není. Jo, mimochodem, konečně jsem zjistila, kam se tady dá v zimě chodit na lezeckou stěnu.“

„No to je paráda,“ zajásala Julie. „Sem s tím.“

„Mám to napsané. Jmenuje se to Věšák a je to kdesi… to jméno čtvrti jsem teďka zapomněla. Ale pojď, najdeme to na netu a naštudujeme, kudy se tam jede a kdy mají otevřeno.“