První můj písemný projev se datuje asi do mých čtyř let. Má starší sestra byla buď tak schopný pedagog nebo já tak otravná, že jsem od ní už jako předškolák pochytila písmenka, i když jenom velká tiskací. Ale pozor, k literárnímu dílu má tenhle písemný záznam prozatím ještě daleko. Vlastně jde jen o fiktivní dopis, který jsem coby fiktivní dívka Olga napsala fiktivní dívce Vlastě. Reagovala jsem zjevně na dopis od ní, který obsahoval nějakou kresbu a navíc pozvání k návštěvě, jelikož text mého psaní zní: JÁDOJEDU BILO TO PJEKNÉ. Přičemž tečka za větou má velikost solidního knoflíku od kabátu, neboť jsem zřejmě svůj nejnovější poznatek o tom, že za větu tenhle znak patří, chtěla patřičně zdůraznit.
Pak se literární múza nadlouho odmlčela, neboť převládl zájem o výtvarné umění. Obě tyhle múzy se ovšem spojily ke společnému dílu v mých jedenácti letech, kdy jsem stvořila rovnou román. Nač troškařit s nějakými povídkami, no ne? Je pravda, že tou dobou jsem za sebou už měla pár veršíků, ale poetické období moc dlouho netrvalo. Mé dvě sbírky básní, které jsem vydala, pardon, napsala do sešitků formátu A6, měly ostatně větší hodnotu výtvarnou než literární. Obalila jsem je totiž do přebalu, který jsem si vytvořila tak, že jsem pod bílý papír vložila háčkovanou dečku a to celé jsem přečárala pastelkou. Na vzniklý lehce plastický vzor jsem byla pyšnější než na literární obsah.
Ale zpět k mému prvnímu románu. Byl inspirován knížkou Františka Omelky Vlci proti mustangům, což je příběh z první republiky o dvou klukovských partách, které spolu soupeří. O čem jiném tedy mohla být má první kniha než o klukovské partě? A že to byla kniha, a nikoliv zápisky v sešitě, o tom nelze pochybovat. Vypadala totiž skoro jako tištěná. Tedy skoro. No, když píšete malým tiskacím písmem a divnou nekvalitní černou propiskou, která občas nad vaším psaním lepkavě zapláče, a je vám jedenáct, výsledek asi až tak úchvatný nebude. Ale co chybělo na písmu, to jsem dohnala ilustracemi. A všechno jsem to nadělila k Vánocům mé sestře, pilné čtenářce. Její hodnocení tohoto dílka se nedochovalo, ale mezi své oblíbené autory mě zjevně nezařadila.
Někdy v sedmé třídě jsem si lehce přičichla k žurnalistice. Ve školním cyklostylovaném časopise mi byly uveřejněny nejen některé kresby a asi dvě básně, ale také článek pojednávající o záslužné činnosti našeho maňáskového kroužku, jehož členkou jsem byla ještě spolu s jednou spolužačkou. Jen se nesmějte, větší herecký ansámbl by se za to divadélko, co nám pan školník stloukl z překližky, nevešel. Nejsilnější pocit, který se mi v souvislosti s touhle mojí hereckou érou vybaví, je odkrvená ruka. No schválně si zkuste navléknout maňáska a držet ho půl hodiny nad hlavou. Taky se vám stane, že namísto toho, aby vaši protagonisté hrdě kráčeli po scéně, budou se plížit kdesi v zákopech, ačkoliv hrajete kus víceméně mírumilovný. Říkám víceméně. Protože co je mírumilovného na lišce, která chce pod záminkou vožení na ocásku sežrat Budulínka?
Za moji hereckou činnost se mi dostalo jedné hmatatelné odměny, kterou miluji dodnes. Jedná se o knížku od Rafaela Sabatiniho s názvem Odyssea kapitána Blooda. Kápla mi do noty už při prvním čtení. Ještě ve mně doznívalo „klukovské“ období, kdy mě bavily indiánky, verneovky a Štorchovy knížky, ale probouzelo se už i cosi nového, takže jsem hltala nejen pirátská dobrodružství úchvatného kapitána, který byl zároveň vystudovaným lékařem, ale také nepříliš rozpracovanou, ale o to úžasnější lovestory.
Ale to už se pomalu dostáváme do období, v němž jsem pocítila potřebu začít si psát deníky. Vypuklo to asi ve třinácti. Pak to asi na dva roky zase zaniklo. Když mi bylo sedmnáct, ty „staré“ deníky jsem znovu vyhrabala, přečetla si je a nehorázně se nad nimi bavila. A napsala jsem další zápis ve stylu bóóže, to jsem ale byla pitomá. A tak nějak podvědomě srozuměná s tím, že by po letech i tohle mé psaní mohlo být bóóóže tak pitomé, jsem v dalším psaní pokračovala v lehce žertovném tónu. Tedy žádné „milý deníčku, dnes jsem hrozně nešťastná.“ Spíš „tak jsem se včera opět úspěšně ulila z tanečních a místo toho šla hrát pinec. Tahle činnost totiž skýtá nepoměrně větší záruku, že ze sebe neudělám kašpara.“
To už jsem studovala gympl a mým hlavním uměleckým zájmem bylo kreslení. Dokonce jsem uvažovala o studiu architektury, ale mé kádrové předpoklady mi nedávaly šanci na přijetí a hlavně mě děsně nebavilo rýsování. Jo, v dnešní počítačové době, to bych do toho snad i šla.
Nejvíc z předmětů mě kromě kreslení ale bavila matematika. Podivné? Zvrhlé? Kdepak. Mám trochu za zlé mé tehdejší paní profesorce, že ji pro mě učinila natolik zajímavou. Při svém stylu výuky totiž zcela pominula jakékoliv matematické teorie a omezila se na řešení příkladů. Jaký tedy div že pro mě matika byla příjemným hlavolamem, který jsem luštila se stejným nadšením jako hlavolamy mechanické? Tenhle svůj restík se paní profesorka rozhodla dohonit až těsně před maturitou a chtěla po nás, abychom se nahustili jakési nudné prapodivnosti. Bohužel mi nedošlo, že přijmou-li mě na studium odborné matematiky, budou mě podobné prapodivnosti provázet po celých pět let studia. Přijali mě. A tyhle prapodivnosti mě opravdu celých pět let provázely. A děsily. A nešmakovaly. Jediné, co mi šmakovalo, bylo programování, které bylo tak nějak nejuchopitelnější. Na oboru matematická analýza ovšem bylo disciplínou pouze okrajovou. Na rozdíl od spolužáků jsem tedy výkřiky kantorů „učte se, nebo skončíte u počítače,“ nebrala jako hrozby, nýbrž jako naději na vysvobození. A skončila jsem u počítače a moc se mi tam líbilo.
Ale to už předbíhám. Abych se nějak zregenerovala z té exaktní vědy, pokračovala jsem po celou vysokou školu v psaní deníků. Jenže postupně jsem zjišťovala, že můj život nějak pro mě není to správné nosné téma a že by bylo třeba si ho patřičně přizdobit či přímo radikálně překopat. No a napsala jsem svůj první fiktivní deník, který pochopitelně obsahoval i lovestory. A pak už jel jeden za druhým. Protože jsem do svých šestnácti žila na vesnici a posléze do maturity v okresním městě, jaký div, že jsem své hrdinky umísťovala na vesnici. A protože jsem stále milovala kapitána Blooda, jaký div, že mí hrdinové byli vesměs švarní a svobodní doktoři. Jiná motivace tu nebyla, jelikož jsem byla vždycky celkem zdravá a s touhle profesí jsem došla do styku velice okrajově. Nejvíc mi utkvěl jeden vesnický felčar, kterého si matně vybavuju ze svého dětství a který si zřejmě v ničem nezadal s doktorem z Vesničky střediskové. Z maminčina vyprávění vím, že když mu v mých batolecích letech s obavou ukazovala mé zkřížené prstíčky na nožičkách, doktor se na ni vážně podíval a pronesl: „Aby se tak kvůli tomu nevdala!“
V pětatřiceti, jsouc stále svobodná, jsem mu měla čím dál víc za zlé, že onen problém tak podcenil. A vůbec ho neomlouvá fakt, že prstíčky se srovnaly samy.
Ačkoliv jsem po dostudování našla zaměstnání, které mě velice bavilo, mé prchání z reality zůstalo i nadále přirozenou součástí mého života. Vždycky se přece najde něco, co vás naštve, rozesmutní, před čím chcete podvědomě utéct do nějakého lepšího světa. A tak jsem utíkala dál. Mé psaní bylo čistě soukromým koníčkem, nevěděli o něm ani ti nejbližší. Považovala jsem ho za trapnou úchylku, tak bodejť s ním budu chodit na světlo. Vůbec mě nenapadlo, že to, co píšu, by mohlo zajímat ještě někoho jiného. Pravda, měla jsem povědomí o tom, že za první republiky vycházela Červená knihovna, romantické čtení pro paní a dívky, ale v hlubokém socialismu se takové knihy objevovaly jen zřídkakdy a pokoutně. Občas do práce někdo něco takového nalezeného na půdě donesl a dal kolovat a já jsem si to s chutí přečetla a s chutí se nad tím zasmála. A pak jsem uvažovala, proč z tohohle čtení mám tak rozporuplné pocity. Příběhy lásky se mi číst chtělo, a moc, ale na druhé straně jsem byla alergická na veškerý ten kýč, který s nimi byl nezbytně spojen. Tím pádem mi v hlavě tak nějak přirozeně vykrystalizovala představa, jak by měl takový příběh vypadat, aby uspokojil touhu po romantice, pomohl utéct do hezčího světa než je ten náš a zároveň nepřetékal patosem a nebral se příliš vážně.
Po revoluci jsem s údivem zjistila, že současné romantické příběhy dávno existují a existovaly, prostě se k nám jen nedostaly, a že jsem tady slavnostně objevovala už objevené. A také jsem si uvědomila, že zdaleka nejsem tak ojedinělým přírodním jevem, jak jsem si doposud myslela. Odtud byl už jen krůček k myšlence, zda by třeba někoho nemohlo bavit i to, co píšu já.
Když jednou v práci mé kolegyně zavedly řeč na brožovanou produkci jednoho velkého nakladatelství, furiantsky jsem prohlásila, že bych dokázala napsat něco lepšího.
„Tak napiš,“ vyzvaly mě v blahé neznalosti, jaký psací trénink už mám za sebou. O to víc byly překvapeny, když zjistily, že má prvotina, která tudíž samozřejmě vůbec žádnou prvotinou nebyla, je opravdu ke čtení a navíc jim chutná. Jednalo se tehdy o můj první román psaný ve třetí osobě nazvaný Smlouva proti lásce. Od té doby jsem u třetí osoby zůstala. Přijde mi to tak nějak literárnější. První osobu považuji za berličku pro autora, která mu má pomoci správně se v příběhu angažovat. Mně naopak začal lépe vyhovovat ten filmový způsob, kdy můžete „přestřihnout“ z hrdinčiny hlavy do té hrdinovy a zase zpátky, anebo se podívat zvnějšku na oba.
Ale nikdy neříkej nikdy. Přednedávnem jsem vyhrabala své staré sešity s příběhy v první osobě a jeden či dva kandidáti se mi zdáli více než vhodní na převedení do elektronické podoby. Přepsala jsem zatím ten první, má rozsah asi třetiny mé běžné knížky, a teď se pustím do druhého. Jestli bude mít stejně nadšený ohlas u mých pokusných čtenářek jako ten první, je docela možné, že je společně vydám knižně. Už mám dokonce název. Knížka se bude jmenovat Nášup. To proto, že tyhle příběhy z osmdesátých let prostě nabídnu čtenářkám jako nášup k tomu, nač jsou ode mě zvyklé. Ale nepředbíhejme. Druhý z příběhů teprve na své přepsání čeká a kdoví, jak ho mé průzkumnice přijmou. Od ostatních se dost liší a třeba jim nezachutná.
Od mého psaní ve třetí osobě vedla k tisku první knížky ještě dlouhá cesta. Jednak trvalo, než jsem se vůbec odhodlala někomu je nabídnout, a pak mě spousta nakladatelství odmítala. To, které mě neodmítlo, chtělo knížku co nejkratší, tudíž jako první vyšel Dlouhán odnaproti, ve skutečnosti napsaný jako čtvrtý. V té době jsem ovšem měla v šuplíku už asi osm kousků, takže průnik Kubátové na knižní trh se v následujících třech letech odehrál rychlostí až čtyř knížek ročně.
Dnes mám na kontě těch kousků osmnáct, z toho patnáct vydaných. Osmnáctku jsem dopsala teprve nedávno a jmenuje se Rebel. Ale je docela možné, že při vydávání přijde na řadu jako první, protože nebude potřebovat žádné velké dodatečné úpravy. Mým pokusným čtenářkám totiž sedla hned v první verzi. A pochvalovaly si, že po Abstinentce se vracím zase k větší romantice.
Když se mě někdo ptá, kterou knížku mám nejraději, odpovídám mu, že je to jako s dětmi. Každé máte rádi jinak, ale všechny stejně silně. Ovšem sama pro sebe své oblíbence mám. Ale nepovím! Mám totiž zkušenost, že každou čtenářku osloví v mých knihách něco jiného. Své oddané ctitelky má i ta, kterou já považuji za nejslabší.
Ale asi je potřeba zmínit se i o tom, co dělám, když nepíšu. Poslední dobou si vydávám sama své knížky a navrhuji i jejich obálky a je kolem toho práce habaděj. Kromě toho se snažím překvalifikovat z jedné počítačové dovednosti zase na jinou, ale jestli to někdy zúročím, je zatím ve hvězdách. Mám teď takové své „rozkoukávací období,“ které jsem si mohla dopřát díky svému úžasnému manželovi – ano, navzdory panu doktorovi jsem se přece jen vdala.
Počkat si na toho pravého rozhodně stálo za to. Pravda, vykazuje naprosto všechny charakteristické znaky svého živočišného druhu, tudíž je někdy na zabití. Ale jako autorka romantické literatury mám tu výhodu, že když mě rozlítí, seberu se a jdu si napsat lepšího, hodnějšího a chápavějšího chlapa. Ostatně to se to mým hrdinům boduje, když je popisuju v období namlouvání, kdy ze sebe každý vydá to nejlepší, zatímco my máme za sebou jedenáct let manželství!
Asi bych měla zmínit také své koníčky. Ze všeho nejvíc k nim patří to, co právě dělám. Psaní, navrhování obálek, programování webu. Také četba, filmy, trocha toho pohybu, ať už pěšmo na horách nebo kolmo v nížinách. A občas nějaký ten babinec s několika fajn ženskými, které jsem za svůj život měla to štěstí potkat.
A nakonec náhled do mé literární kuchyně. Kromě opisovačky a upravovačky zmíněného Nášupu tady máme devatenáctou hrdinku, která se právě nachází na začátku třetí kapitoly, ale momentálně je u ledu, protože mám nepsavé období (ačkoliv by to podle tohohle elaborátu nikdo nehádal, že :-)
