Ačkoliv od babiččiny smrti uplynuly už téměř čtyři týdny, Štěpánka do jejího prázdného bytu vstupovala vůbec poprvé. I nyní ji odrazoval podivný ostych, jenž neměl co do činění ani s fakty, ani se zdravým rozumem. Ten prostorný byt s vysokými stropy, naleštěnými, leč místy vrzajícími parketami, jež byly částečně překryty vlněnými koberci, a zařízený jednak starým nábytkem a jednak jeho zdařilými replikami, jako by byl neustále plný babiččiny osobnosti.
„Babičko, dovolíš mi vzít si ten prababiččin deník, který jsi mi odkázala?“ zeptala se tedy Štěpánka alespoň v duchu, i když měla sto chutí vyslovit svůj dotaz nahlas a odehnat tak mrtvé ticho linoucí se celým bytem, přerušované jen pravidelnými tikotem starodávných hodin.
Než otevřela zásuvku, v níž byl deník uložen, ještě nepatrně zaváhala. Jako by teprve tímhle pohybem, jímž poprvé v životě naruší babiččino soukromí, měla s definitivní platností potvrdit fakt, že se sem babička už nikdy nevrátí.
Celé roky Štěpánka věděla, kde babička deník schovává. Babička jej brávala do ruky pokaždé, když jí chtěla povyprávět něco z prababiččiných vzpomínek, a Štěpánka celé ty roky nesmírně toužila dotknout se toho tlustého černého sešitu a nahlédnout do něj. Ale nikdy, ani jako malá holčička či odbojná dospívající dívka, by se ničeho podobného neodvážila. Respekt k soukromí druhých jí byl vštěpován od nejútlejšího dětství.
A tak i nyní byla síla, jež se na poslední chvíli snažila zadržet její ruku, téměř nepřekonatelná.
Zásuvka vydala skřípavý zvuk, který Štěpánka rovněž důvěrně znala. V duchu jej měla spojený s melancholickým pocitem, s nímž hleděla na půvabné a lehce vybledlé akvarely plné dam s obrovskými klobouky a pánů s nakroucenými kníry, sugestivně malované babiččiným vypravěčským umem.
„Proč tohle všechno nezapíšeš, babičko?“ ptávala se.
„Zapsala to moje maminka,“ vysvětlovala jí babička. „Všechno zajímavé, co se týče jejího i mého života, najdeš v tomhle deníku. Je tam i celé moje dětství, dospívání, seznámení s tvým dědečkem, moje svatba i narození tvého tatínka. To další by už bylo beztoho příliš obyčejné, příliš smutné a poznamenané trpkostí a beznadějí. A ostatně já jsem nikdy neměla potřebu se ze svých zážitků vypisovat. Mnohem bližší mi bylo vyjádřit své pocity hudbou.“
Ano, to Štěpánka dobře věděla. Tak, jako dovedla hodiny bez dechu poslouchat babiččino vyprávění, dokázala také stejně dlouho tiše sedět v lenošce poblíž honosného křídla, z něhož babička uměla mistrně vyluzovat divukrásné melodie. Jistěže se Štěpánka rovněž učila hrát. Dokonce ji učitelé chválili. Ale ona velice dobře věděla, že nikdy nebude umět vložit do svého přednesu tolik emocí a tolik zanícení, jako to dovedla babička.
„Něco takového přichází až s věkem a zkušenostmi,“ ujišťovala ji babička. „Jen nepřestávej hrát, hraj s pílí a s citem a to ostatní už přijde samo.“
Babiččino křídlo nyní stálo v šeru rozlehlého pokoje, přikryté krajkovým ubrusem a žalující, že babiččiny ruce už nikdy nepozvednou jeho naleštěnou desku, její stářím svraštělé, leč stále dovedné ruce nespočinou na lehce zažloutlých klávesách a nerozezvučí struny ukryté v jeho útrobách čarovnými tóny.
Štěpánka, držící v ruce prababiččin deník, na chvíli znehybněla. Jenom její oči bloumaly z předmětu na předmět a zkoumaly každý kousek nábytku, jehož se babička dotýkala, a každý obraz, na němž spočinula zrakem. Najednou, ačkoliv se předtím domnívala, že se již s babiččiným odchodem smířila, nemohla uvěřit tomu, že zatímco tihle němí svědkové babiččiny přítomnosti zůstávají na svých místech, ta, na níž nejvíc záleželo, už sem nikdy nepřijde.
A jako by se jí nechtělo babičku opustit, namísto toho, aby se vrátila do svého pokoje v rodičovském bytě, rozsvítila starodávnou stojací lampu příhodně umístěnou poblíž babiččiny oblíbené lenošky a poté se do oné lenošky odhodlaně posadila. Na okamžik zaváhala. Chtěla si prababiččin deník přečíst, samozřejmě že chtěla. Ale měla v úmyslu sedět přitom u svého počítače a prababiččina slova rovnou překládat z polštiny do češtiny. Jenže nyní cítila, že by při čtení tohohle deníku, nebo alespoň při tom úplně prvním, měla ctít jeho atmosféru a odkrývat jeho tajemství tam, kde k ní minulost promlouvá s největší intenzitou.
S bázní rozevřela tvrdé desky a zrak jí padl na drobné, úhledné a bezesporu ještě dětské písmo.
11. června 1910
Dnes je mi čtrnáct let. Mezi dárky, které jsem dostala, jsem našla i tento sešit. Maminka mi přitom vysvětlila, že když jí bylo tolik let, co mně, začala si psát deník. A protože prý mám dobrý sloh, napadlo ji, že bych si možná také chtěla začít zapisovat, co jsem kdy prožila. A tak to zkusím.
Jmenuji se Sofie Rudecká. S rodiči bydlíme v Ručajevě. Je to taková menší, ale moc hezká vesnice uprostřed Polska, obklopena úrodnými poli a romantickými lesíky. O prázdninách s námi bydlí také můj starší bratr Jiřík, kterému je už dvacet let a studuje univerzitu v Krakově, kde bydlí na koleji.
Naše rodina pochází ze starobylých kořenů a její rodokmen sahá až do čtrnáctého století. Tatínek má o tom záznamy ve své kanceláři. V té kanceláři tráví hodně času, protože tam pracuje. Hodně času ale také tráví v polích. Dohlíží na setí, na sklizeň a vůbec na všechno, co se týká našeho statku.
Moji rodiče tvrdí, že nejsme bohatí, ale bratr Jiřík říká, že máme velké štěstí. Mnoho lidí je tak chudých, že často vůbec nevědí, co budou příští den jíst. Mě si dobírá, že jsem skleníková kytička, protože jsem nikdy nechodila do naší vesnické školy. Měla jsem nejprve slečnu Julii, která mě učila číst a psát, a později přišla moje francouzská učitelka, která se narodila ve Švýcarsku a jmenuje se slečna Marie. Polsky skoro nezná, a tak mi nezbývá nic jiného než dorozumět se s ní francouzsky, což je, jak říkají moji rodiče, pro mé vzdělání velice důležité.
Já ji ale stejně podezírám, že rozumí víc, než dává najevo.
Moje narozeniny bývají vždycky poznamenány událostí, která se stala před pěti lety. Tehdy, přesně osmého června, se měla vdávat moje nejstarší sestra Štěpánka.
Byla moc krásná, hodná, veselá a milá. Uměla nádherně hrát na klavír a také kreslit a doma po ní zůstala spousta velice hezkých obrázků. Také máme mnoho jejích fotografií. Nad albem s těmi fotografiemi často nacházím svoji maminku, jak zamyšleně hledí do Štěpánčiny tváře a smutně vzdychá.
Jiřík říká, že Štěpánka umřela na těžkou nemoc, ale moji rodiče o tom mluví jinak. Říkají, že ji zabila lidská zášť.
