Anna se pomalu probouzela. Ještě než otevřela oči, zmocnil se jí podivný pocit, že spala nesmírně dlouho a že ji v tom spánku pronásledovaly děsivé sny. Pak se polekala, když si nemohla uvědomit, kde je. Kolem ní bylo naprosté ticho. Nebylo slyšet žádnou střelbu, žádné hlasy, žádné sténání raněných.
Opatrně rozevřela víčka. To, co uviděla, bylo až neskutečně odlišné od pohledu, který čekala. Představovala si, že procitne na bojišti a vlhká zem kolem ní bude poseta těly mrtvých vojáků, mezi nimiž bude ona jediná živá, ztracená, zapomenutá. Čekala, že z olověného nebe nad ní začne drobně mžít a tělem jí bude pronikat nesnesitelný chlad. Místo olověného nebe však nad sebou uviděla jemně zdobený kazetový strop, pod vyšívanou přikrývkou lemovanou krajkami jí bylo příjemně teplo a když stočila oči na stranu, padl jí zrak na vlídnou tvář mladé ženy oblečené v elegantních šatech.
Anna na tu tvář chvíli hleděla jako na zjevení, až se ústa toho zjevení rozevřela v milém úsměvu a bleděmodré oči zazářily přátelskou účastí.
„Vítám vás na tomhle pozemském světě,“ promluvilo zjevení.
„Kde to jsem?“ vydechla Anna a její hlas byl slaboučký a zastřený.
„Na zámku v Glembowicích. Já jsem Lucie Michorowská.“
„V Polsku? Jsme v Polsku?“ ujišťovala se Anna nevěřícně. „Ale jak je to možné? Kde jsem se tady vzala?“
„Přivezli vás vlakem po bitvě na Němenu.“
Anna se odmlčela a těžce dolovala z paměti poslední útržky vzpomínek. Ano, jela vlakem. Ležela mezi raněnými, měla bolesti a kašlala krev. Byla to nekonečná muka. Střídavě se probouzela a znovu upadala do mrákotného stavu. Občas nad sebou uviděla tvář doktora Jakubovského nebo sestry Marie. Dojeli tedy do Polska. Žije.
Najednou si naplno uvědomila, že žena sedící u jejího lůžka se jí představila a ona na tuto její zdvořilost vůbec nezareagovala. Oči se jí rozšířily úlekem.
„Promiňte, paní, moji nezdvořilost,“ hlesla. „Jmenuji se Anna Kovalská.“
Úsměv mladé ženy ji ujistil, že její zmatek za nezdvořilost nepokládá.
„Velmi mě těší, paní Kovalská,“ odpověděla vlídně. „Měli jsme o vás velkou starost. Byla jste zraněná a navíc těžce nemocná, ale nyní vám už žádné nebezpečí nehrozí. Uzdravíte se.“
Poté Lucie Anně stručně vysvětlila všechny okolnosti jejího příjezdu na zámek, ale o Jiřím Brochwiczovi se přitom nezmínila.
Anna ji poslouchala mlčky a všechny ty informace si rovnala v hlavě. Po chvíli už si dokázala vybavit úplně všechno, co jejímu zranění předcházelo. Vzpomněla si na tu strašnou bitvu poblíž řeky Němen, pamatovala si, jak odnášeli raněné do lazaretu a jak se znovu a znovu vraceli do toho pekla. Nebylo běžné, aby sestry pomáhaly při sběru raněných, ale při této bitvě se vše semlelo tak, že se boj přiblížil do bezprostřední blízkosti polní nemocnice a navíc bylo zabito tolik sběračů raněných, že už je téměř neměl kdo odnášet. Muselo tedy vypomoci pár sester, jež se k této nebezpečné práci dobrovolně přihlásily. Při své misi uviděla Anna padnout Jiřího Brochwicze a vrhla se k němu. Pamatovala si, jak mu zastavuje krev prýštící v gejzírech z rány, a vybavila si také náhlou prudkou bolest, která jí ochromila rameno. Někdo ji odnášel na nosítkách...
Kdoví, co se stalo s ním, s tím mužem, který po ní s takovou naléhavostí a láskou žádal něco, co mu nemohla dát...
Ona sama pak ležela v bolestech, jež jí z ramene vystřelovaly do celého těla, později dostala horečky a při dusivém kašli špinila kapesník svojí krví. Další vzpomínky už byly nejasné a útržkovité. Matně si vybavuje peklo kodrcajícího vagónu, a od té chvíle už vůbec nic.
Nyní je tedy na zámku v Glembowicích, kde se jí ujala pravděpodobně majorátní paní Michorowská. Znala to jméno. Bylo slavné po celé zemi jako jméno jednoho z nejvýznačnějších rodů Polska. Tím více ji překvapilo a rovněž značně zneklidnilo, že se ocitla v zámeckém sídle tohoto rodu. Mnohem logičtější by přece bylo, kdyby se probudila v některé z nemocnic na trase jejich vlaku.
„Ale,“ vydechla s obavou, „ jak to, že jsem právě u vás a ne v nemocnici?“
„Byla jste jediná žena mezi samými muži,“ vysvětlila jí Lucie. „Zdálo se nám, že potřebujete víc pohodlí, než kolik by vám ho mohla poskytnout nemocnice.“
„Děkuji,“ hlesla Anna. „Velice vám děkuji, majorátní paní. Nesmírně si vaší obětavosti vážím.“
Lucie se zasmála. „Nejsem majorátní paní,“ vysvětlila jí. „Současný majorátní pán, kníže Michorowski, je můj bratranec. Žijeme s manželem dočasně v jeho sídle, ale brzy se přestěhujeme na naše vlastní, které bylo částečně poškozeno při bojích.“
„Promiňte,“ omluvila se Anna. „A vyřiďte prosím mé poděkování svému panu bratranci, který mě přijal do svého domu.“
Lucie vstala z křesílka.
„Zařídím, aby vám přinesli něco posilňujícího k jídlu,“ řekla vesele. „Musíte teď co nejvíce jíst, hodně jste zeslábla.“
Anna si uvědomila, že má hlad, a když jí zanedlouho donesli misku silného vývaru, s velkou chutí několik lžic snědla. Pak na ni ale padla obrovská únava. Hlava se jí propadla do podušek a ona v okamžení tvrdě usnula.
Při obědě mohla Lucie sdělit svým spolustolovníkům nejnovější informace.
„Naše pacientka se jmenuje Anna Kovalská,“ řekla jim.
„Ach, už se probudila a mluvila s tebou?“ zaradovala se babička Podhorecká.
„Mluvila se mnou a představila se mi. Je to velmi kultivovaná žena s vybraným chováním. Přiznám se, že mě to nesmírně překvapilo. Najisto jsem předpokládala, že se bude jednat o ženu z lidu, i když patrně inteligentní.“
„Řekla něco bližšího o svojí rodině?“
„Ale kdeže!“ zasmála se Lucie. „Je slaboučká a vysílilo ji i těch pouhých pár stručných vět, které jsme si spolu vyměnily. Měla jsem trochu výčitky svědomí, že jsem ji nejdříve ze všeho nenakrmila. Po našem rozhovoru totiž zvládla sotva pár lžic polévky a znovu usnula. Valdi,“ obrátila se ke svému bratranci, „požádala mě, abych ti vyřídila poděkování, že jsi jí poskytl vzornou péči ve svém domě.“
Valdemar krátce kývl hlavou. Tvářil se nezúčastněně, ale ve skutečnosti všechny ty Luciiny zprávy hltal s velkou dychtivostí. Zmocnila se jej nepochopitelná nedočkavost. Kéž by se ta žena co nejdříve zotavila natolik, aby ji mohli začít zvát ke stolu!
