Legendární příběh lásky Štěpánky Rudecké a Valdemara Michorowského plný poezie, touhy i bolesti. Poprvé vyšel v Polsku v roce 1908 a od té doby se dočkal mnoha vydání také u nás. Třikrát byl zfilmován, naposled v roce 1976, v Polsku na jeho námět natočili televizní seriál. Začtěte se do příběhu z časů secese a prožijte se Štěpánkou a s Valdemarem krásné i bolestné události jejich života.

 

Taťána Kubátová, 2014 --- koupit knihu --- koupit e-knihu

Ukázka

 

Štěpin život plynul ve Slodkowicích poklidně. Každý den byl vyplněn vyučovacími hodinami a rozhovory s Lucií, hudbou, procházkou a četbou.

Paní Idalii vídala Štěpa nejčastěji u jídla. Ve zbylou denní dobu byla její zaměstnavatelka k zastižení ve své pracovně. Tam se pohodlně rozvalovala na pohovce nebo v houpacím křesle, četla a četla. Na stolcích, podnožkách a židlích se válelo plno Rousseauových, Zolových, Dumasových a Bourgetových spisů, ba našel se zde i Voltaire hned vedle La Rochefoucaulda a Chateaubrianda. Většina knih byla ve francouzštině, ale občas se mezi nimi objevil Dickens, Walter Scott nebo se mihl Shakespeare. Německé knihy se zde vyskytovaly zřídka, polská ani jedna.

Paní Elzonowská si plně vystačila sama. Dceru svěřila do Štěpiných rukou a jen občas jí udělila audienci. Svého otce navštěvovala paní Idalie pouze tehdy, měla-li právě dobrou náladu, a hrávala s ním šachy. V takovém případě byla ochotná snést i přítomnost pana Xavera, jenž byl denním spoluhráčem pana Matěje.

Bývaly dny, kdy se pod vlivem dojmů načerpaných z literatury stávala nadmíru přívětivou jak k dceři a otci, tak i ke Štěpě. S milým úsměvem se jí vyptávala, zda je spokojená a nic jí nechybí, a po takovémto svém výstupu byla přesvědčená o své neskonalé vlídnosti. Často také jezdila do Szal k sestře svého muže, hraběnce Čwilecké, nebo do Obronného, kde sídlila kněžna Podhorecká, Valdemarova babička z matčiny strany.

Jiní sousedé, k nimž by mohla paní Idalie zavítat, aniž by se přitom prohřešila vůči svému stavu, v okolí Slodkowic nebyli. Slodkowice sice několik statkářských rodin navštěvovalo, ale považovaly to za pouhou společenskou povinnost, anebo je k tomu motivovala snaha uspokojit vlastní ješitnost. Pan Matěj je přijímal laskavě, paní Idalie s chladnou zdvořilostí, ale návštěvy jim oplácel pouze Valdemar. Pana Matěje omlouval věk, paní Idalii její vlastní zásada „tohle není nic pro mne“, s čímž byli všichni smířeni a omlouvali její přístup častou neurózou.

Při své cestě do Szal nebo Obronného se sice občas zastavovala u sousedů, kteří byli mimo její úroveň, ale nikdy neopomněla zdůraznit, že se zastavuje jen ze zdvořilosti. Zkrátka paní Idalie měla své roztodivné zásady.

Ve Slodkowicích bývali hosté často. Jedni přijížděli navštívit pana Matěje, jiné tam vedla ješitnost, další zase naděje, že tu zastihnou majorátního pána. Tento mladý magnát a milionář přitahoval pozornost celého okolí. Byl jednou z nejzajímavějších partií v celé zemi, ovšem pro mnohé zcela nedosažitelnou. Tato skutečnost plně vysvětlovala neutuchající sympatii jistých návštěvníků k panu Matějovi, jakož i jejich ochotné omlouvání nechuti paní Idalie ke společenským stykům její neurózou a migrénou.

Štěpě se, i přes množství práce, neustále stýskalo po domově. Dopisy její stesk nezahnaly a ji ovládl smutek.

Ona i Lucie se často stýkaly s panem Matějem a chodily jej navštěvovat do jeho pokoje. Starý pán vzbuzoval ve Štěpě podivné dojetí. Měl tak neobyčejně milý úsměv! Při hovoru s ním Štěpánka podléhala iluzi, že to ani není aristokrat z téhož prostředí, jako byla paní Idalie. Dokonce i vybavení jeho pokoje bylo jiné než v ostatních zámeckých prostorách. Vše tu bylo starobylé, ale veselé a bez škrobenosti, jaká panovala v uhlazených salonech prostoupených všudypřítomnou etiketou.

Pan Matěj často sedával i v zahradní besídce a rozmlouval tam se Štěpou. Rád poslouchal také její hudbu. Za soumraku mu hrávala Chopina a jeho oblíbené operní árie. Její společnost se mu líbila a také ona k němu velice přilnula.

Jenže když Valdemar dlouho nepřijížděl, pan Matěj podléhal melancholii. Po svém vnukovi nesmírně toužil, neboť jeho veselí a mladistvá osobnost plná života oživovala i jej. V přítomnosti jediného potomka svého rodu z glembowické větve pobýval velice rád.

Po týdenní nepřítomnosti svého oblíbence už začal pan Matěj propadat smutné náladě. Nebavily ho šachy ani četba, ba ani Štěpánčina hudba. Chopinovo nokturno poslouchal roztržitě a nepokojně sebou vrtěl v křesle. Posléze poslal Lucii k oknu, aby se podívala, zda Valdemar konečně nepřijíždí. Jen co mu dala zápornou odpověď, ustaraně zamumlal:

„Co se děje? Co to má znamenat?“

A jen co Štěpa dohrála, poděkoval jí a odebral se do svého pokoje.

„Dědeček je dnes smutný,“ pronesla Lucie. „A víte proč, slečno? Protože Valdi ne a ne přijet. Dědeček ho má hrozně rád.“

„Tak to už aby přijel,“ odtušila Štěpánka.

Lucie odešla k matce a Štěpa do svého pokoje. Zastavila se u otevřeného okna a se zalíbením se dívala na tanec slunečních paprsků, vytvářejících ve vodní tříšti kolem vodotrysku záplavu drobných zlatých nitek. Vodní proud dopadal do kamenné nádržky v podobě tiše šumícího růžovozlatého obláčku, od něhož odlétaly drobné krůpěje na nedaleko rostoucí květiny. Ty k nim žíznivě zvedaly své barevné voňavé hlavičky.

Slunce pomalu sunulo svoji purpurovou kouli k západu a na zem přitom sypalo pestrý poprašek. Svým teplým dechem ovanulo nádherně košaté stromy a huňaté koberce sametových rostlin. Vzduch byl prozářený a naplněný nostalgií blížícího se večera, která vábila k lenošení a ke snění. Z přírody dýchal poklid prosycený horkým světlem bez jediného závanu větru.

Náhle se do ticha, jež bylo přerušováno pouze ptačími sbory a šeptáním vodotrysku, vmísil jiný zvuk.

Nejprve bylo slyšet hrčení kol a dusot několika koní a nakonec se ozvaly také veselé lidské hlasy. Za hustými keři se vynořilo několik kočárů a vjelo na štěrkovaný zámecký podjezd.

První vozy, tažené čtyřspřežími, vypadaly důstojně, volant a bryčka, zaplněné až po okraj, byly plné veselí. Obzvláště z bryčky se ozývala spousta hovoru a smíchu. V celé té vřavě se míhaly tmavé siluety pánů spolu se světlými klobouky a šaty několika dam.

Štěpa ucouvla od okna hlouběji do pokoje, ale nepřestala zvědavě vyhlížet ven. Povozy zastavily u domovního průčelí podepřeného sloupovím, bryčka a volant se seřadily rovnou proti jejímu oknu a společnost se jala vystupovat. Vtom se všichni podívali směrem k bráně. Dámy mávaly slunečníky a volaly:

„Pozdě! Pozdě! Prohrál jste!“

Po cestě, bělající se mezi trávníky, pádilo rychlým klusem čtyřspřeží černých lesknoucích se koní, řízené majorátním pánem. Ten seděl na kozlíku volantu, malého jako hračka, zvedal klobouk a mával jím na pozdrav. Na sedadle se krčil kočí v černé livreji s červenými výložkami. Valdemar s jistotou zastavil koně hned vedle bryčky.

„Předhonili jste mě, vážení,“ volal a přitom házel opratě kočímu. „Ale vezměte v úvahu, že jedu čtyři míle, a to už je pěkný kus cesty. Navíc se Bruno loudal jako želva, takže jsem ho musel sesadit z kozlíku. Pak jsem vás začal dohánět, to musíte uznat.“

„Vaši koně nám dýchali na záda,“ zvolala mladá, hezká dívka s kurážným obličejem a veselýma očima. „Chtěla jsem je pohladit, ale ušpinila jsem si rukavičku. Podívejte!“

Vztáhla k Valdemarovi ruku navlečenou do světlé dámské rukavičky.

„Pardon, to není špína, to je koňský pot. Moji koně jsou vždycky vzorně čistí,“ opáčil Valdemar.

„Jste do svých koní zamilovaný, že?“

„Ano, jsou mojí jedinou láskou.“

„Ovšem nebude asi vzájemná,“ dodala mladá dívka s milým úsměvem.

„Vidíte, pane, vy máte ale štěstí!“ řekla jedna z dam.

Valdemar se žertovně uklonil.

„Jsem dojat, vážené dámy! Ale není mi jasné, proč tady ještě stojíme. Ti starší už se dávno objímají s tetou. Pojďme za nimi!“

Společnost zmizela v mohutných vstupních dveřích vedoucích do hlavní haly. Valdemar se trochu zdržel a následoval ostatní jako poslední. Když míjel Štěpánčino okno částečně stíněné lipovými větvemi, zpomalil a vrhl do něj zvědavý pohled.

Štěpánka, která si myslela, že všichni odešli, v té chvíli vyhlédla, a tak se setkali tváří v tvář. V jeho obličeji postřehla neklidnou zvědavost. Jen co ji uviděl, zvážněl, smekl klobouk a pokračoval v chůzi.

Štěpa se rozhodla, že zůstane v pokoji. Beztoho ji nikdo nezná a ona se alespoň vyhne Valdemarovu dobírání a možná i narážkám paní Idalie, která dnes měla špatnou náladu.

Spokojená s tímto svým nápadem si začala prozpěvovat. Shora sem zalétal tlumený zvuk mužských a ženských hlasů. Chvílemi byla slyšet kratičká melodie, jako by někdo, kdo právě prošel kolem klavíru, zahrál několik akordů. Občas se ozval jeden silnější hlas a po něm hlasitý výbuch smíchu. Bylo zřejmé, že společnost se výborně baví.

Za hodinu vběhla do Štěpánčina pokoje Lucie. Byla zrudlá a udýchaná a živě promluvila:

„Slyšela jste to, slečno? Přijelo šestnáct lidí včetně Valdiho. Je tu také teta Čwilecká, jen s dcerou Michalinou, protože Pavla není doma, pak kněžna Podhorecká, Valdemarova babička, mladí knížata Podhorečtí a Žyžemští, hrabě Trestka a moc a moc dalších hostů.“

„Čím to, že sem všichni přijeli tak najednou?“

„Úplnou náhodou! Každý z nich k nám jel zvlášť a potkali se teprve cestou. Nejvíc hostí je z Obronného: jeden kočár a bryčka. I Valdi jel právě k nám a setkal se s nimi. Dokonce chtěl předhonit bryčku, ale prohrál. Teď si ho slečna Rita dobírá.“

„Kdo je slečna Rita?“

„Szeligová. Je to nějaká sestřenice nebo vzdálená příbuzná kněžny Podhorecké. Ale je sirotek, tak bydlí trvale v Obronném. Jezdí k nám velice často, jenže teď byla dlouho ve Vídni, a proto ji neznáte. Je moc milá a veselá.“

Štěpu napadlo, že to bude zřejmě ta uhlazená dívka, která Valdemarovi ukazovala zašpiněnou rukavičku.

„Je hezká, že?“

„Ano, hezká. Valdi to popírá, ale jemu je těžké se zavděčit. Ostatně se s ní dnes sama seznámíte.“

„Ne, já tam vůbec nehodlám jít.“

Lucie vytřeštila oči.

„Proč ne? Cože? Vy tam nepůjdete? Ale já jsem se s vámi už všem pochlubila.“

„Ale milá Lucie…“

„Když já vás mám tak ráda!“

Štěpánka dívku políbila.

„To mě velice těší. Ale dnes už zůstaň s hosty. Se mnou se přece vídáš denně.“

„Ale co vás nemá, slečno! Dědeček ani Valdi nedopustí, abyste zůstala sama.“

Štěpa se rozesmála. Luciino ujišťování, že by Valdemar stál o její společnost, ji pobavilo. Obzvlášť on! I když, pokud by se nezúčastnila, neměl by si na kom brousit svůj ostrovtip.

Jen co ji tohle napadlo, rozveselila se. Popadla Lucii v pase jako rozjívené dítě a začala s ní tančit po pokoji valčík. K tomu si jedna přes druhou prozpěvovaly. Kolem nich povlával Luciin světlý cop a Štěpina batistová sukně. Štěpánce zčervenaly tváře, z fialkových očí vyletovaly mezi tmavě zlatavými řasami ohýnky a pootevřená růžová ústa lapala po dechu. Hlasitě zpívaná valčíková melodie tak zněla poněkud trhaně, což však tanečnicím ani v nejmenším nevadilo.

Při svém skotačení nezaslechly, že kdosi dvakrát zaťukal na dveře, ani si nevšimly, že je někdo otvírá. Teprve po chvíli se ohromená Štěpa zastavila uprostřed tance.

Ve dveřích stál Valdemar. Pozoroval tančící dívky s úsměvem a sledoval výraz Štěpiny tváře, tolik se lišící od toho, jejž znal z dřívějška. Díval se na její ruměnec, lesknoucí se oči a tancem rozevláté vlasy a žasl nad tou proměnou. Ještě nikdy ji neviděl takto veselou.

Schválně zůstal stát bez hnutí a čekal, až si jej sama všimne. Představoval si, jak se lekne, a ta představa jej bavila. Jak se asi zatváří?

Nečekal dlouho. Jen co ho Štěpa uviděla, oněměla. Tváře jí prudce zrudly a v jejích očích se zablesklo zlostí. Celá se roztřásla rozčilením.

Valdemar s požitkem sledoval její mimiku i lesk jejích očí. V jeho pohledu se zračil obdiv.

Lucie však tuto němou scénku přerušila tím, že se nahlas rozesmála. Přiběhla k Valdemarovi a za ruku ho vtáhla do pokoje.

„Valdi, zrovna jsi nás přistihl při činu,“ volala. „Nám se tak úžasně tančilo, jako by nám k tomu hrál celý orchestr. A kdybys věděl, jak slečna Štěpánka tančí! Úplná baletka!“

Valdemar Luciinu řeč přerušil tím, že se Štěpánce zdvořile uklonil a řekl:

„Dovolte, slečno, abych vám vysvětlil příčinu svého vpádu do vašeho soukromí. Ještě nikdy jsem u vás v pokoji nebyl, a i když jsem nyní asi nepřišel příliš vhod, přesto jsem rád, že jsem vás mohl zahlédnout uvolněnou. V mé přítomnosti jste pokaždé naladěna do všech možných disharmonických tónů. Před chvílí jsem ale viděl harmonii, a to mě velice potěšilo. Ale copak, slečno, ani mě po mé týdenní nepřítomnosti nepřivítáte?“ zeptal se trochu rozmrzele a přitom na ni hleděl s lehkou povýšeností.

Štěpánka mu podala ruku.

„Asi jste hledal Lucii, že?“

„Ale ne, jsem tu výhradně kvůli vám. Lépe řečeno jdu pro vás, protože vás teta zve na čaj.“

Lucie zatleskala.

„Vida! Já jsem hned říkala, že vás tady nenechají samotnou!“

Otočila se k Valdemarovi.

„Představ si, Valdi, že mi slečna Štěpánka řekla, že mezi hosty nepůjde a zůstane ve svém pokoji.“

„Opravdu jste se k nám chtěla zachovat takto bezcitně?“

Štěpa odpověděla téměř vesele:

„Zvláštně položená otázka. A ano, opravdu jsem tady chtěla zůstat.“

„Jménem celé společnosti, která vás chce poznat, proti tomu protestuji.“

Štěpa opět zaujala odmítavý postoj. Chtěla mu rázně odporovat, on však postřehl její upjatost a než stačila cokoli říci, rychle dodal:

„To pozvání na čaj vyřizuji od tety a dědečka. Pokud vás chtějí poznat i má babička a paní hraběnka Čwilecká, je to zásluha vaší žačky.“

„Ano, tetě i kněžně jsem toho o vás hodně napovídala,“ potvrdila Lucie.

„Dobře, jsem tedy dámám k službám.“

„Ne ne, Valdi, jestli nás chceš doprovodit, počkej v salonku. Musíme si upravit vlasy. Jsme rozcuchané jako strašidla.“

„Ty ano, ale slečně Štěpánce to moc sluší.“

„Teda, ty nezdvořáku!“ zvolala Lucie a táhla ho za ruku za dveře stejně vehementně, jako ho předtím táhla dovnitř.

Štěpa pohlédla na mladého muže s nechutí. Rozčiloval ji na každém kroku.

On to postřehl, a jak se blížil ke dveřím, pozvedl paže a zvolal: „Hanibal ante portas! Čtu vám to z očí… Už prchám, už jsem pryč!“

Odešel a Lucie za ním zavřela dveře.