„Nevíte, co mě to napadlo se vdávat? A nota bene za chlapa?“ otázala se Kamila sugestivně, aniž by jim nejprve předložila jakkoli stručný komentář ke svému šestadvacetiminutovému zpoždění.
„Protože jsi teplomilná a tučňáci žijou jenom za polárním kruhem,“ opáčila Linda.
„Protože si libuješ v depresích a sňatek je jediný společensky přijatelný způsob, jak se dá tahle úchylka provozovat,“ nabídla jiné vysvětlení Šárka.
„Já věděla, že na vás dvě je spoleh,“ zazubila se Kamila a ještě než dosedla, stihla si u kolemjdoucí číšnice objednat svou oblíbenou tuplovanou vídeňskou kávu s dvojitým cukrem a dvojitou šlehačkou. Náhodný pozorovatel, znuděný všemi těmi upjatými, ale beztoho oplácanými hlídačkami kalorií, by byl osvěžující originalitou téhle dokonale štíhlé ženy mile překvapen. Linda se Šárkou ovšem dobře věděly, že uvolněné furiantství jejich kamarádky je vykoupeno faktem, že v rámci přípravy na jejich setkání dnes posnídala pomeranč s jedním plátkem šunky a oběd vynechala úplně.
Tentokrát se setkaly v tiché kavárničce trochu stranou od centra, která nedisponovala zahrádkou. Ostatně počasí bylo dnes proměnlivé a léto připomínalo jen sporadicky. Ale interiér byl příjemný a neodolatelně provoněný čerstvě mletou kávou, a posezení pohodlné.
„Patří mé spolužačce ze základky,“ vysvětlovala Kamila důvod, proč kamarádky nasměrovala právě sem. „A já razím heslo, že je třeba všemi způsoby podporovat své vrstevníky. Voprsklé mladíčky ať si živí jejich pubertální kamarádky, pokud ovšem mají čím.“
„Copak, sachr dortík s ančovičkama se neosvědčil?“ rýpla si Linda.
Kamila ponechala její dotaz bez komentáře.
„Potkaly jsme se na srazu ze základky,“ pokračovala v objasňování, kde na tuhle dávnou známou natrefila.
„Počkej, srazy ze základky vycházejí až na příští rok,“ zarazila ji Šárka.
„Ale ne u toho, kdo studoval střední pět let,“ opáčila Kamila.
„No jasně,“ uvědomila si Šárka.
Kdo by očekával jakoukoli temnou příčinu Kamiliny ztráty jednoho školního roku, byl by ovšem trpce zklamán. Nehrál zde roli ani utajený porod nemanželského dítěte, ani pobyt v převýchovném zařízení pro mladistvé delikventy, který si předčasně cynická adolescentka vysloužila olupováním bezbranných stařenek v odlehlých zákoutích městského parku, nýbrž pouhý prozaický fakt, že Kamilu napoprvé na střední školu nevzali. U někoho, kdo měl vysvědčení vyzdobeno jedničkami odshora až dolů, zajisté kuriózní, ovšem nikoliv v případě, že s vámi sdílí domácnost jeden až dva režimu nemilí rodiče. Bylo by ovšem chybou domnívat se, že ztracený rok, a navíc v tak citlivém věku, nenapravitelně otřásl Kamilinými životními jistotami a zanechal v ní doživotní trauma. Naopak, doba strávená v obchodním učilišti jí poskytla tolik látky k žertovným historkám, že z ní těžila vlastně až dodnes.
„Už po měsíci mi bylo jasné,“ vybavila si Linda její dávné vyprávění, „že pokud se člověku nepoštěstí stát se intelektuálem, jedinými dvěma možnými alternativami už je pak jen prodej v železářství anebo smrt. Kdybyste věděly, dámy, kolik švarných domácích kutilů navštěvuje tato nenápadná a nepříliš atraktivní prodejní místa, vykašlete se na integrály, logaritmy a spojité funkce a ozlomkrk poběžíte postavit se do fronty na personální oddělení podniku Domácí potřeby. Nikde jinde, a v posteli už vůbec ne, totiž nespatříte tolik dychtivého svitu v mužském oku, jako před regálem s balíčky dvaceti vrutů se zápustnou hlavou rozměru šest na osmdesát, o šesti na sto už ani nemluvě.“
Kamilina káva impozantních rozměrů tady byla v rekordním čase. Kamila za ni servírce s úsměvem poděkovala a poté vrhla pohoršené pohledy na nádoby stojící před jejími spolužačkami, v nichž se u dna krčily tři symbolické milimetry tekutiny.
„Taky si snad něco dáte, děcka, ne, a nebudete tu sedět jen tak na suchu,“ prohodila bodře a zcela přitom ignorovala fakt, že při šestadvacetiminutovém čekání na její příchod nedělaly její kamarádky v podstatě nic jiného, než se nalévaly jako přítoky Amazonky v období dešťů.
„Víš co,“ doporučila jí Šárka. „Zaboř čumák do té své našlehané závěje a na chvíli zmlkni. Linda mi hned při příchodu sem naznačila, že pro nás má jakési dvě zajímavé novinky, a až do téhle chvíle o nich odmítla cokoliv upřesnit.“
„Sem s nima,“ děla Kamila. „Novinky miluju. Obzvlášť od té doby, co mi sdělil můj bejvalý, že se, tedy samozřejmě až poté, co se rozvede se mnou, bude ženit s tou oplácanou černovláskou, která měla být původně hrochem, ale pak zřejmě provedla cosi natolik hrozného…“
„Zmlkni,“ přerušila ji Šárka a výhružně se na ni zahleděla.
Popravdě by Linda zůstala raději u hrochů, neboť najednou nevěděla, jaký tón zvolit, jak se tvářit, jaké argumenty uvést…
„Za prvé jsem dala výpověď,“ skočila do toho nakonec přece jen rovnýma nohama. „Stihla jsem to ke konci června, tudíž končím k poslednímu srpnu, ale ve skutečnosti dřív, protože budu vybírat čtrnáct dní dovolené.“
„Sláva nazdar a srdečná gratulace,“ zaradovala se Šárka upřímně. Také Kamila vyjádřila mezi dvěma lžičkami šlehačky patřičné potěšení.
Líčením pocitů, které ji poté, co onen dlouho zvažovaný krok učinila, zachvátily, Lindě vystačilo na dalších pět minut.
„Ale říkalas dvě novinky,“ vrátila ji Šárka zpátky na zem. Linda se zhluboka nadechla.
„Jo, jasně, dvě, ale navzájem související. Nezůstanu totiž na volné noze. Nechala jsem se zaměstnat v jedné firmě specializované přesně na to, co umím a chci dělat.“
„Téda, a takhle bleskem,“ žasla Kamila. „Tos měla holka pořádnou kliku. Co je to za firmu?“
Linda si odkašlala, imitovala upití virtuální tekutiny a posléze nahodila výraz odvážné školačky.
„Jmenuje se Gudsoft.“
„To mi nic neříká,“ konstatovala klidným hlasem Kamila, zatímco Šárka se polila svými třemi milimetry kávy, které se nicméně ukázaly ještě pořád být dostatečně způsobilými zničit její novou bílou halenku.
