Nebylo snadné zvyknout si, že je sama. Ještě stále ji občas při zahlédnutí plakátu na zajímavou akci nebo nad poutavou knížkou mimoděk napadalo, že tohle bude určitě Miloše zajímat, a následné uvědomění si, že už je všechno jinak, ji pokaždé zabolelo. Citelně jí chybělo také to, že si teď ani neměla s kým pořádně promluvit. Blanka měla okruh témat dost omezený, máma s tátou měli svých starostí dost a pokud se týkalo Oliny, ještě stále si neujasnila, jaký postoj k ní má zaujmout. Chápala, že asi není jednoduché přijít za kamarádkou a vpálit jí do očí, že se její kluk tahá s jinými, na druhé straně se nedokázala vyrovnat s faktem, že mnoho nescházelo a Olina by ji klidně nechala se za Miloše třeba i provdat.
Ta vidina spousty a ještě navíc zajímavé práce tudíž přišla jako na zavolanou…
Zaklepání na dveře ji vyrušilo z nejhlubšího soustředění. Zvedla hlavu a s nevolí konstatovala, že narušitel jejího klidu patří k těm nejméně vítaným. Sýkora v celé své kráse. A jestliže zavítal do její kanceláře, musí na ni být zřejmě mimořádně napružený, protože tady nebyl od toho pondělka, kdy se jí přišel přeptat na stav její ruky. Je pravda, že výtek na její adresu od té doby silně ubylo, ba občas z jeho úst neochotně vylezlo cosi, co by se dalo při troše dobré vůle považovat i za uznání, ovšem jejich rozhovory probíhaly výhradně na půdě dílny nebo jeho minikanceláře, kam mu přinášela výkresy.
„Já... hm, něco jsem vám neřekl,“ prohodil Sýkora a zastavil se až těsně u jejího stolu. „Asi víte, že Iva se v sobotu vdává. Chtěl jsem vás jejím jménem pozvat...“
„Říkala jsem Ivě, aby za vámi nechodila,“ skočila mu Marta do řeči.
„Prosím?“ zarazil se a udiveně se na ni zahleděl.
„Ujišťovala jsem ji, že z vaší strany určitě nešlo o schválnost, ale prostě jste na mě zapomněl, tak nevím, proč to dál rozmazávala. Slíbila jsem jí přece, že přijdu.“
„Aha, takže vy už to od Ivy víte... A pokud tomu dobře rozumím, domníváte se, že jsem vás nepozval schválně. Mohla byste mi prozradit, proč myslíte, že bych to udělal?“
„Vždyť vám říkám, že jsem spíš předpokládala, že jste na mě zapomněl.“
„Nezapomněl jsem na vás. Jenom jsem minulý týden zaslechl, jak se s Adamem domlouváte, že si vezmete na právě tohle pondělí dovolenou.“
„Aha, jenže já jsem ji mezitím zase odvolala, protože se změnily okolnosti.“
„To jsem nevěděl. Došlo mi to, až když jste před chvílí mluvila o té kuchyni, kterou budete v pondělí dělat.“
„Jasně, už tomu rozumím.“
„Mrzelo by mě, kdybyste kvůli tomuhle nedorozumění nakonec nepřišla a ještě si myslela, že jsem snad chtěl, aby se kvůli tomu třeba Iva urazila nebo co já vím, co by vás napadlo.“
„Tak tohle, co říkáte, by mě tedy určitě nenapadlo. Už jen proto ne, že Iva není pitomá, aby se hloupě urážela aniž by znala důvod, proč jsem se nedostavila. A kromě toho si myslím, že ta pondělní akce beztoho nepůjde přehlídnout, ledaže bych byla úplně slepá a hluchá. Zřejmě bych stejně nakoukla, co se děje.“
„Pokud byste ovšem neusoudila, že něco slavím já.“
„To je fakt,“ připustila klidně. „Ale určitě bychom si to s Ivou vysvětlily dodatečně, takže se opravdu nic tak hrozného nestalo. Ovšem přesto díky za pozvání.“
Sýkora si opřel ruce o její stůl.
„Hm, takže předpokládáte, že kdybych něco slavil já, nepozvu vás,“ konstatoval.
Marta se pousmála.
„Neznám vás tak dobře, abych si troufla odhadnout, nakolik byste to, pokud byste zval celý zbytek firmy, považoval za společenskou nutnost. Ale proč tady něco tak hypotetického vůbec řešíme?“
„Jenom mě to zajímalo. Víte, vaše odpověď mě jen utvrdila v přesvědčení, že nepovažujete vztah nás dvou za běžný pracovní vztah, ale vidíte za ním stále osobní antipatie.“
„Vy snad ne?“
„Měl jsem dojem, že jsme to už vyřešili.“
„Vyřešili jsme, že své osobní antipatie netaháme do pracovních záležitostí, což je podle mého názoru nejdůležitější, a vlastně jediné podstatné.“
„Dobře, ale pokud ty antipatie vznikly z pracovních sporů a ty spory jsme vyřešili, tak proč zůstávají i nadále?“
„Já nevím. Vy to snad víte? A ostatně, záleží na tom?“
„Vy mi nechcete rozumět. Já se snažím zjistit, co můžu udělat pro to, abyste mě brala jako normálního běžného kolegu a necouvala například zpátky do kanceláře, když vidíte, že v té kuchyňce, kam jste měla namířeno, právě vařím kafe.“
Marta zrudla.
„Když má člověk jednou špatné zkušenosti, tak je prostě raději pořád ve střehu,“ vysvětlila nicméně pohotově.
„Bojíte se snad, že vás začnu v kuchyni osočovat, že jste něco špatně nakreslila?“
„Bojím asi nebude to správné slovo, ale nevidím důvod, proč bych něco takového měla riskovat.“
„A myslíte si, že by se na vašem postoji mohlo něco spravit, kdybychom to spolu někdy probrali mimo tuhle budovu?“
Marta si vůbec nepřipustila, že by to skutečně myslel tak, jak ji v první chvíli napadlo.
„Já si předně nemyslím, že by bylo zapotřebí cokoliv spravovat,“ namítla a zavrtěla hlavou. Pak se zahleděla do papírů před sebou. „…Jo, vlastně jsem se vás ještě chtěla zeptat: myslíte, že, stihnete termín té prodejny obuvi, i když vám dám výkresy až ve čtvrtek? Iva tam včera byla znovu a navymýšleli si, že toho chtějí spoustu jinak. Ale pokud řeknete, že ne, pan Velich jim posune termín.“
„Ve čtvrtek to stačí,“ odpověděl krátce a narovnal se. Vzápětí se otočil a opustil její kancelář. Marta za ním hleděla se smíšenými pocity. Tak, a teď vůbec neví, co všechno se zase pokazilo. Z tónu jeho poslední věty se nedalo vyčíst absolutně nic.
