„Děkuju za svezení,“ chtěla se rozloučit stručně a sáhla po kličce. Než stihla vystoupit, obešel auto a octl se před ní.
„Udělal jsem to rád. Díky tomu toho o paní inženýrce Daně Smutné vím zase o něco víc.“
„Myslíte to, že je nemožná hysterka, která se neváhá ztrapnit před cizíma lidma?“ zasmála se trpce.
„Myslím to, že vím, kde bydlíte a že chodíte ráda běhat. Mimochodem, nechtěla byste si jít někdy zaběhat ve dvou, až nebude tak ohavné počasí?“
„Ne, nechtěla,“ sdělila mu stručně a výstižně. Zarazilo ho to.
„Proč? Já... já přece plně respektuju, že máte přítele...,“ vysoukal ze sebe. „Tedy, jak jsem pochopil, vdaná zřejmě nejste...“
„Jsem rozvedená,“ informovala ho. „A jsem zvyklá běhat sama. Není to nic proti vám osobně. Jednoduše nemám ráda, když se mi někdo silnější musí přizpůsobovat. Snažím se s ním pak za každou cenu držet jeho tempo a nakonec to dopadá tak, že se totálně zchvátím.“
„A týká se to jenom běhání, nebo vašich vztahů s partnery obecně?“
Po tváři jí přeběhl letmý úsměv.
„Do pitvání mých chyb v partnerských vztazích mě nevmanévrujete,“ sdělila mu zpříma. „Já se vás taky neptám, co vám kde skřípe s vaší ženou.“
„S mojí ženou mi neskřípe absolutně nic,“ oznámil jí důrazně.
„Hm, to je tedy odvážné tvrzení,“ ocenila. „Zejména když vím, že zvete cizí ženské na večeře ve dvou a na společné běhání.“
Při řeči se mimoděk schoulila, aby se ochránila před chladem, který na ni ze všech stran útočil.
„Věděl jsem to, že jste minule moc dobře pochopila, že vás zvu na večeři ve dvou,“ zazubil se na ni vítězně. „A pokud se týká mé ženy... vám je strašná zima,“ všiml si náhle, jak se celá chvěje.
„Nezlobte se, už půjdu,“ podupávala.
„Samozřejmě, promiňte, že vás zdržuju.“
„Tak ještě jednou díky za svezení. A budu vám držet palce s tím bytem,“ rozloučila se spěšně a ani náznakem mu nedala naději, že by snad hodlala pokračovat v konverzaci v teple svého bytu. Otočila se a ráznými kroky zdolala těch pár metrů k domovním dveřím. Když je otevřela, ohlédla se jen krátce a ledabyle a pak už se octla mimo jeho zorné pole.
Doma nejprve zacpala vanu a otočila kohoutkem s horkou vodou, pak postavila na čaj a nakonec ze sebe bleskurychle strhala všechno, co měla na sobě.
Když se ponořila do příjemně teplé lázně a pak po celou dobu, co se dostávala z toho nejhoršího, nemyslela vůbec na nic. Ale jen co se cítila fyzicky trochu lépe, znovu se jí nahrnuly slzy do očí. Proč jen se musel Libor znovu objevit v jejím životě? A když už, tak proč mu ta léta, po která se poctivě snažila, aby pro ni přestal existovat, přidala na zajímavosti, šarmu a vůbec na všem, co Dana považuje u mužů za nejpoutavější? Proč ji chce osud zase zkoušet, když měla konečně chvíli pocit, že život, který právě teď žije, jí vyhovuje ze všeho nejvíc?
‚Nepanikař,‘ kárala se v duchu, ‚To setkání nebylo nic jiného než obrovská náhoda. Brno je velké a jeho okolí ještě větší. Je téměř vyloučeno, že by se to stalo znovu. A vyhledávat tě určitě nebude, i když ví, kde bydlíš. Ta scénka, cos mu ztropila v autě, ho musela dost odradit. Vždyť jak často se mu stane, že ženská, kterou vidí potřetí v životě, se mu před očima sesype a začne se utápět v slzách? Jeho zájem o společné běhání, to byla jen zdvořilost, nic víc. Kdybys mu na to kývla, určitě by z toho bleskově vycouval.‘
Znovu se jí vybavila slova „krásná a chytrá,“ kterými ji označil. Věděla dobře, že muži takové výrazy automaticky používají jako prostředek ke snadnějšímu dosažení svých cílů, aniž by se zamýšleli nad jejich skutečným obsahem, ale přesto neexistovalo nic, co by jí způsobilo větší satisfakci, než právě ona.
Připustila si horkou vodu a zakloněnou hlavu si opřela o okraj vany. Znovu, ve svém životě už asi potisící, si vybavila ten nezapomenutelný den, kdy ho uviděla prvně v životě...
