JOUDAWEB - autorka Taťána Kubátová

Uvedené ceny jsou včetně DPH            Nejste přihlášeni

Radka Zadinová
Přežít svou smrt

kniha
Původní cena: 198,- Kč
Cena: 179,- Kč

Kniha je nově zařazena do e-shopu!

 

Příběh dvou sester, jejichž životní cesty se nečekaně rozdělily, aby se po letech zase spojily. Kdo byla mlčenlivá Anna a co si v sobě nesla za bolest, že se uzavřela před celým světem i před svou sestrou? Proč Lucie jednoho dne utekla z domu, kde do té doby byla šťastná, bez vysvětlení a bez rozloučení? A proč se nyní vrátila?

 

Stránky autorky

Byla právě uprostřed vyprávění o Malence, když ji vylekaly čísi spěšné kroky v předsíni a vzápětí i hluboký mužský hlas.

„Haló? Je tu někdo?“

Upustila knihu na zem a přitiskla si k sobě Aničku těsněji. Vzhlédla právě ve chvíli, kdy se ve dveřích, které za sebou nezavřela, objevila tvář asi třicetiletého muže. V úžasu na ně chvíli jen němě zíral. Vzpamatovala se první, zvedla Aničku ze svého klína, postavila ji vedle sebe a pak se také vyhrabala na nohy. Oprášila si kalhoty a zase uchopila dívenku za ruku.

„Hledáte někoho?“ zeptala se chladně nezvaného hosta.

Nejistě přenesl váhu z nohy na nohu. Měl rozcuchané vlasy a teplé hnědé oči.

„Bydlím hned vedle…“

Jen povytáhla obočí.

„A?“

Pokrčil ramenem.

„Víte, měl jsem strach…“

Nechápavě se rozhlédla.

„O mě? Nebo snad o ni?“ ukázala na dítě. „Vždyť nás ani neznáte…“

Odkašlal si.

„Měl jsem strach, jestli se tu něco nestalo…“

Rázně ho přerušila.

„Nestalo.“

Díval se na ni a začínal se mračit.

„Venku stojí auto, dvířka jsou otevřená vpředu i vzadu, klíče v zapalování…“

Chtěla něco namítnout, ale tentokrát to byl on, kdo ji nepustil ke slovu. „Dveře od domu jsou taky dokořán. Co jsem si měl myslet?“

Hleděl na ni a očekával vysvětlení. Ale Lucie mu ho nemínila dát.

„To já nevím. A proč byste si vůbec něco měl myslet?“

„No víte, tady to tak chodí… Lidi si všímají…“

Tentokrát se zamračila ona.

„Chápu. Tak co kdybyste si pro jednou nevšímal – ani mě, ani mé dcery, ani mého auta?“ navrhla ironicky. „Víte, já tu totiž bydlím.“

Měřil si ji náhle nepřátelským pohledem. Ale na takové pohledy byla zvyklá, nevylekalo ji to. Spíš nabudilo k dalším útokům.

„Jak mám vědět, že jste se sem nevloupala? Nikdy jsem vás tu neviděl…“

Ušklíbla se.

„No jistě. To já jsem vás tu taky nikdy neviděla a tvrdím snad něco takového o vás?“

„Jak to myslíte?“ zeptal se napruženě. Už dávno odhodil snahu chovat se slušně.

„Jak to říkám,“ ujistila ho klidně. „Já jsem tu prožila celé dětství – a vás neznám. Jak mám vědět já, že jste se sem jen nechtěl vloupat?“

„Ženská, neštvěte mě…“

„Klidně budu,“ skočila mu do řeči, pustila dítě a postoupila blíž k němu. „A teď už jděte. Vraťte se, odkud jste přišel. Nechceme vás tu.“

Když se nehýbal, strčila do něj otevřenou dlaní a začala ho vystrkovat ze dveří. Dostrkala ho až do předsíně, protože byl příliš překvapený, než aby se bránil. V hlavních dveřích se však zapřel a dál už s ním nepohnula ani o píď.

„Zavolám policii,“ vyhrožovala mu, ačkoli to nemínila udělat. Bylo to poslední, co by chtěla udělat. A co také kdy udělá. Ale to on vědět nemusel.

„Spíš já ji zavolám,“ opravil ji a založil si ruce na hrudi.

Zaváhala jen na okamžik, ale i to stačilo, aby pochopil, že ji má v hrsti. Dívala se na něj znechuceně.

„Co chcete?“

Pousmál se.

„Pro začátek jméno. Vaše jméno.“

Neodpověděla mu, ale odstrčila ho stranou a prošla kolem něho ven. Došla k autu a sáhla do kabely, která pořád ještě ležela na sedadle spolujezdce. Nějakou chvíli v ní štrachala, než našla, co hledala.

Vrátila se k němu s několika papíry a strčila mu je pod nos.

„Tady, čtěte. A pak – jděte. Ať už vás nevidím…“

Četl pozorně a jen párkrát odtrhl zrak, aby si ji nenápadně prohlédl. Už byla skoro tma, ale když se vydal zkoumat, co se v tomhle léta opuštěném domě děje, rozsvítil v předsíni světlo.

V přítmí vypadala drobně a zranitelně. Když na ni dopadalo světlo z předsíně, všiml si, že ačkoli vypadá křehce, je v ní něco… něco…

„Tak Lucie, hmm?“ prohodil.

Neřekla na to nic.

Podal jí darovací smlouvu, kterou kdysi babička nechala přepsat dům na ni a na Annu. Po Annině smrti… Zkrátka dům byl teď její. A tenhle protiva do toho nemá co šťourat – nebo o tom pochybovat.

Zaskočilo ji, když si vzala zpátky papíry a on k ní pořád ještě napřahoval dlaň.

„Já jsem Tadeáš,“ představil se. „Ale byl bych radši, kdybyste mi říkala Ted…“

Jeho dlaň ignorovala, a tak ji po chvíli zase svěsil podél těla.

Kývl hlavou k domu přes cestu, kde se svítilo ve všech oknech v přízemí.

„Bydlím támhle, kdyby vás to náhodou zajímalo,“ pronesl ironicky.

„Nezajímá mě to,“ ujistila ho.

„Asi jsem to tušil,“ poznamenal a nepřestával na ni civět.

„Na shledanou,“ řekla, aby ho donutila k odchodu.

Pozvedl obočí.

„Na shledanou? Nechtěla jste spíš říct sbohem?“ poškádlil ji.

„Říkejte si tomu, jak chcete,“ odsekla. „Hlavně už jděte! Copak na vás doma nikdo nečeká?“

Ta slova z ní vyklouzla, aniž by měla v úmyslu je vyslovit. Na ni už léta doma také nikdo nečekal. Krom Aničky. Ale ta většinou všude chodila s ní, takže to se nedalo počítat.

Už roky se vracela do prázdného bytu. Do prázdné postele.

„Čeká,“ prohlásil pobaveně. „Ale rád počká, jak dlouho bude třeba.“

Zasmál se. „Však já se kolikrát taky načekám, než se uráčí vrátit z nočních toulek…“

Došlo jí, že si z ní střílí.

„Děsná sranda,“ utrousila, protože pochopila, že mluví o kocourovi.

V očích mu šibalsky blýskalo.

„Tak se zasmějte. Určitě to umíte, ne? Jeden malý úsměv, a půjdu. Vážně.“

Zamračeně se na něj dívala.

„Je pozdě. Malá musí jít spát,“ oznámila mu a obrátila se k němu zády. Zamířila k autu, vyndala z něj kabelku, do které uložila darovací listinu, vytáhla klíče ze zapalování a zabouchla přední i zadní dvířka. Pak přešla ke kufru a otevřela ho. Uvnitř měla dvě objemné cestovní tašky s těmi nejnutnějšími věcmi pro ni a pro Aničku. Popadla jednu z nich a zakolísala pod její tíhou. Ale nedala na sobě znát, jak je taška těžká. Zamířila k domu a on jí sám ustoupil z cesty, aniž ho k tomu musela vyzvat. Už se chtěla zaradovat, ale při letmém ohlédnutí zjistila, že zamířil rovněž k autu, aby z kufru vytáhl druhou tašku.

Vzkypěla v ní zlost. Zatnula zuby a nakráčela dovnitř i s taškou. Hodila ji na zem hned v kuchyni a šla se podívat po Aničce. Malá usnula v obýváku na gauči, skrčená do klubíčka.

Stála tam a dívala se na ni nerozhodně. Má ji vzbudit a odnést nahoru do pořádné postele?

Vynořil se za ní jako přízrak.

„Nechte ji spát,“ řekl, jako by se ho prosila o radu. Pak přešel ke gauči a přikryl dítě dekou, která se válela v rohu.

Oba vyšli z pokoje a Lucie za nimi opatrně přivřela dveře, ale nechala je nedovřené. Než ho mohla znovu vyzvat, aby odešel, zadíval se na tašky u jejich nohou.

„To je všechno, co máte?“

Lucie pohlédla ke dveřím za svými zády.

„Ona je všechno, co mám,“ pronesla náhle. „Tohle jsou jen věci. A vzpomínky.“

Došla ke stolu a usedla na židli. Unaveně se opřela o opěradlo a když zavrzala druhá židle, ani ji to nepřekvapilo. Už se ho nepokoušela vyhánět.

„Proč jste se sem vrátila?“ zeptal se.

Udiveně vzhlédla. Jak může vědět…?

Pak se uklidnila. Vždyť mu to před chvilkou sama řekla…

„Znal jsem vaši sestru,“ pronesl tiše a měl aspoň tolik slušnosti, že odvrátil oči, když se na něj podívala.

Věděla, že lže. Neznal ji. Byla by věděla, kdyby… Anna přece…

I on věděl, že ona ví…

„Dobře. Tak jsem ji neznal,“ připustil kajícně. „Jen jsem ji sem tam zahlédl. Ona mě ale nikdy neviděla, jestli chápete, jak to myslím. Dívala se skrz mě – když už mě náhodou potkala. Ale většinou jsem ji vídal, jen když šla náhodou kolem mého okna…“

„Jak dlouho tu žijete?“ zeptala se ho nečekaně. Začalo ji to zajímat. On ji začal zajímat. Znal Annu. Vídal ji takovou, jakou ji ona nikdy nespatřila…

„Asi pět let,“ odpověděl. „Víte, ona si ani nevšimla, že bývalí majitelé ten dům prodali. Ona viděla jen je. Žila v takovém zvláštním, cizím světě, kam nikdo krom ní a těch dětí nepatřil…“

Lucie se zajíkla.

„Ale tehdy přece… Oni přece…“

Nedokázala to vyslovit. Ještě ne. Ještě stále to bolelo.

„Já vím. Ta nehoda se stala krátce předtím, než jsem se sem přistěhoval,“ pronesl konejšivě, protože si všiml, jak ji zmínka o dětech vyvedla z míry.

Sekla po něm zuřivým pohledem.

„To nebyla nehoda!“

Věděl, že ne. Říkalo se to. Ale v podstatě nikdo nevěděl nic určitého. Pozorně se na ni zadíval.

„A kde jste byla vy? Kde jste byla, když vás nejvíc potřebovala?“

To bylo zákeřné a neměl vůbec v úmyslu něco takového vyslovit, ale už to bylo venku. Ani sám nevěděl, proč to řekl.

Dlouho bylo ticho. Ani jeden z nich neprolomil to tíživé, dusné ticho.

Pak se její oči zamžily vzpomínkami.

„Daleko,“ řekla. „Byla jsem příliš daleko,“ zašeptala tak tiše, že jí téměř nerozuměl.

Moc daleko.

Znovu tu chvíli měla před sebou, znovu se před ní odvíjel film, který znala jen z doslechu. Anna vzlyká do telefonu. Nebo to nebyla Anna?

Někdo ji drží, někdo se nad ní naklání, někdo ji křísí z mdlob…

Všude je krev.

Její krev.

Jen děti nikde nejsou.

Podívala se na něj. Z toho pohledu ho zamrazilo.

„A kde jste byl vy? Proč jste se nestaral tenkrát? Proč jste se nepřišel zeptat, jestli se něco nestalo?“

Sklopil oči.

„Já jsem tenkrát, no…“

Zavrtěla hlavou.

„Už je to dávno… Už na tom nezáleží…,“ zaskřehotala.

Ale záleželo. Oba věděli, že na tom nikdy nepřestane záležet.

Všichni pak říkali, že to pro ni bylo vysvobození. Že…

Ale bylo?

„Už je to dávno,“ zopakovala, spíš aby se o tom ujistila sama, než aby ujišťovala jeho. „Moje sestra je mrtvá. A její děti taky. Nechci o tom mluvit.“

„Omlouvám se,“ pronesl konejšivým, laskavým hlasem. Židle zavrzala. Přisunul se blíž k ní. Vylekalo ji to.

„Omlouvám se,“ řekl ještě jednou a když vzhlédla, dívala se mu přímo do očí. Byl blízko. Příliš blízko na to, aby před ním utajila cokoli…

„Vůbec vás neznám,“ řekla. „Jsem unavená. Chce se mi spát. Jděte pryč…“

Než se stihla ohradit či jakkoli zareagovat, vztáhl ruku a pohladil ji po tváři.

„Ale já znám vás. Už dlouho. Nebo mám alespoň ten pocit. Jste jí tolik podobná, je to jako by se sem vrátila ona…“

„Ona se už nevrátí…“

„Lucie, trápíte se věcma, které nelze změnit,“ prohlásil. „Nemohla jste ji zachránit – stejně, jako jsem to nedokázal já. Líbila se mi, přiznávám. Rád jsem se na ni díval, když chodila kolem mého domu a přitom byla někde úplně jinde… Ale věděl jsem, že…“

Povzdychl si. „Ona už tu v té době nebyla. Její tělo tu bylo, ale ona ne. Byla jen otázka času, kdy… Nikdo ji nemohl zachránit. Možná jsem se o to měl alespoň pokusit, ale dostal jsem strach…“

„Každý má někdy strach,“ zopakovala monotónně, aniž sama vnímala, co povídá.

„Zlobíte se na mě?“ zeptal se.

„Proč?“ opáčila udiveně. „Jak jste už řekl, neviděla vás. Nemohl jste pomoct člověku, pro kterého jste neexistoval…“

Celé ty dlouhé týdny a měsíce si vyčítal, že ho zastavil strach. Hloupý, neodůvodněný strach. Že se nikdy nepokusil na ni promluvit. Zastavit ji. Pohlédnout jí do očí a odtamtud až do duše…

Díval se na Lucii a všiml si rozdílů, které předtím nezaznamenal. „Jste přeci jen jiná.“

Udiveně vzhlédla a zírala na něj.

„Jiná než Anna? Neřekl jste právě, že jsme si hodně podobné?“

„Jste si podobné, a přece jste jiná,“ řekl. „Vy žijete. Ona byla mrtvá už dlouho před tím, než doopravdy zemřela.“

Jo. Tohle jí říkali i jiní. Snad by se tomu i zasmála, kdyby nebyla tak unavená a kdyby…

Ano, i k tomu jednou dojde. Zase se naučí smát. Najde si přátele. Přestane se skrývat. Možná je Ted jedním z těch, kteří by se mohli stát jejími přáteli. Možná…

„Možná bychom si mohli tykat,“ navrhla náhle, dřív, než si to mohla rozmyslet. „Když budeme sousedé…“

„Rád.“

Podala mu ruku a on ji pevně stiskl. Než se stihla vzpamatovat, nahnul se k ní a líbl ji na tvář. Příliš prudce sebou cukla. V očích strach.

„Vylekal jsem tě?“ podivil se. „To jsem nechtěl. Promiň. Pusa k tomu patří, ne?“

„To já jen, že… Nejsem zvyklá…“ Na nic víc se nezmohla. Neptal se, na co není zvyklá. Znělo to… směšně. Viděl, že se na židli drží z posledních sil, a neochotně se zvedl.

„Radši půjdu, vždyť ty jsi schopná usnout tu vsedě na židli…“

Koutky úst se jí mírně zvlnily v náznaku úsměvu. Na víc už sílu neměla.

„Vyprovodím se sám,“ mrkl na ni. „Hezky se vyspi, ano? A netrap se. Věřím, že tu budeš šťastná…“

Snad.

Také tomu chtěla věřit.

rok vydání: 2016
nakladatel: Taťána Kubátová
počet stran: 176
ISBN: 978-80-87805-20-6
na skladě: dostatečná zásoba

Napište mi vzkaz

Vaše jméno:

Váš e-mail:

(na stránkách se nezobrazí)

Váš vzkaz:

Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista šedesát sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

Přihlášení k odběru novinek

Objednávám odběr novinek z těchto stránek na e-mail:


Kontrolní údaje

Sem prosím napište číslo
třista šedesát sedm:

Toto pole nechte prázdné:

ODESLAT

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

 
Užití cookiesUžití cookies

Navštívíte-li webové stránky tkweb.cz a kteroukoli jejich subdoménu, jsou na nich v některých případech použity tzv. cookies.

Jedná se o tyto případy:

- Hlasujete v anketě: do cookies je poznamenáno, že jste hlasovali, abyste nemohli v téže anketě hlasovat znovu.

- Nakupujete v e-shopu: do cookies se zaznamenávají údaje z košíku i Vaše osobní údaje, které jsou po potvrzení nákupu opět smazány.

- Čtete články: do cookies se poznamená údaj o kliknutí na článek pro účely statistiky čtenosti článku.

Použití cookies můžete kdykoliv zakázat v nastavení svého internetového prohlížeče. Stránky pak budou fungovat stejně s výjimkou výše uvedených funkcí.

Pro nakupování povolte cookies a javascript

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 14. 12. 2017